Ramones - Leave Home

Za ten necelý rok, který uplynul mezi vydáním prvního a druhého alba Ramones, se rockový svět stihnul převrátit vzhůru nohama. Posluchačská omladina najednou nechce o nějakých progresivních vymyšlenostech ani slyšet, má teď svou muziku. Divokou, hlasitou a nekomplikovanou, takovou jakou může každý cucák po třech hodinách kytarového samostudia hrát taky. Punk se bleskurychle stal atraktivním zbožím, zároveň ale i podnětem, jak díky systému nezávislých labelů dosáhnout toho aby si na něm nemastili kapsy jen pánové v kancelářích vydavatelských kolosů. Ramones, jedni z nejdůležitějších tvůrců nové rockové estetiky, se ale pod širokými křídly bratří Warnerů zatím v dolarech netopí a jejich druhá deska na tom příliš nezměnila. Takový už bývá úděl průkopníků.

Přitom album Leave Home svědčí o tom, že newyorský kvartet by rád svoje písničky do žebříčků protlačil. S pomocí producenta Tonyho Bongioviho (strýček jistého hairmetalového jasoně) se úspěšně pokusili vyladit svůj minimalistický zvuk na propracovanější úroveň. Je teď o něco variabilnější, ozdobnější, kytary jsou více čitelné, ale ke cti všem zúčastněným slouží, že to s tou estetizací nijak nepřehnali. Songy zůstaly syrové a úderné, tempa možná ještě o něco přibroušenější, a vrstevnatější sound jim z razance neubral, spíš naopak. Některé z nich (I Remember You, What's Your Game) se tak sice přiblížily popovým parametrům, ale ve skutečnosti tak pouze odhalily jádro, které je všem společné, pouze většinou zastřené hlučnějšími kytarami.

Co se týče melodické invence, je sklizeň snad ještě bohatší než na debutu. Do zlatého fondu kapely přibyly písně jako Gimme Gimme Shock Treatment, I Remember You, Sheena Is a Punk Rocker (ta brzy po vydání nahradila skladbu Carbona Not Glue vyňatou z původní edice po protestech firmy Carbona), Pinhead (odtud pochází známý pokřik „gabba gabba hey“) nebo Commando. Ze všech čiší daleko větší pohodářství než ze zuřivých agitek politicky vyhraněných britských revolucionářů. Ramones jsou pro každou srandu, mají rádi horory (ale to jim nebrání aby si z nich nestříleli – viz You Should Never Have Opened That Door), holky, všelijaká povzbuzovadla a pouliční život. A samozřejmě rock'n'roll v jeho nejobnaženější podobě.