Rancid - Let The Dominoes Fall

Tak, jak se prodlužují pauzy mezi deskami Rancid (v tomto případě už šest let od minulého zářezu), zmenšuje se i možnost, že tahle kapela ještě něčím překvapí. Po ortodoxně syrovém eponymním albu z roku 2000 se na Indestructible vrátila k pestřejšímu švédskému stolu ve stylu clashovského žánrového menu a vypadá to, že u toho už zůstane. Ale dokud budou Rancid psát tak skvělé písně, jaké nám servírují na desce Let the Dominoes Fall, jsou podobné stesky irelevantní. Tim Armstrong a Lars Frederiksen totiž pro mě zůstávají punkovými songwritery číslo jedna. V jejich případě je písnička nadřazená žánru, přestože ten je u nich jasně daný.

Už potřetí usedl na producentskou sesli Brett Gurewitz, sound kapely tentokrát lehce přičísnul (kytarová kila jsou kompaktnější, ne tak sršatá jako dřív), ale její dravost, skladatelský talent a aranžérskou šikovnost to nijak nepřidusilo. Opět se tu střídají Jamajkou inspirované kousky (Up to No Good, na níž se Gurewitz autorsky podílel, I Ain't Worried, Liberty and Freedom, That's Just the Way It Is Now), krátké a nesmiřitelné knockouty (This Place, Damnation, The Bravest Kids, You Want It, You Got It), folkové výdechy (Civilian Ways, The Highway) i jednoznačné hitovky (Last One to Die, New Orleans) a většina z nich nepostrádá šikovné melodické, harmonické nebo instrumentální háčky, jimiž se vám zachytí v hlavě. Samozřejmě nic složitého, všechno jsou to prověřené rock'n'rollové idiomy, ale Rancid s nimi zacházejí neuvěřitelně vynalézavě.

Hlavní perličkou alba je asi účast rhythm'n'bluesového průkopníka Bookera T. Jonese (jeho kapelu Booker T. & the M.G.'s prolavila zejména instrumentálka Green Onions ze začátku 60. let), který do písně Up to No Good v rytmu ska dodal krátké, ale efektní klávesové sólíčko. Ve stejné skladbě se objevují dokonce smyčce, v Civilian Ways (to je ovšem jedna z těch tuctovějších – ale nevyhněte se jim, když na každé album naházíte dvacet kusů) zaslechneme mandolínu Ryana Foltze z Dropkick Murphys. Jinak ale z 95% všechno leží na kytarách Armstronga a Frederiksena, base Matta Freemana (moc šikovný chlapík) a bicích nováčka Brendana Steineckerta, který nahradil zakládajícího člena Bretta Reeda. A i když na nás tihle čtyři valí pořád stejné triky, dělají z nich show, při níž se vaří krev i plesá srdce milovníka dobře napsaných songů.