To, co si The Replacements odzkoušeli na albu Hootenanny – promyšlenější songwriting, široké žánrové a dynamické rozpětí - , předvádějí na Let It Be v ještě dotaženější a vyváženější podobě. Zatímco v prvním případě tvořily neurvalé punkové vyřvávačky pořád ještě stylistický základ, od něhož kapela odbočovala do nejrůznějších směrů, o rok později už jsou jen jednou z přísad pestrého koktejlu. Jeho bází jsou teď pomalejší, odlehčené songy s nemalým hitovým potenciálem. Zároveň jedenáctipísňová kolekce drží lépe pohromadě než její poněkud chaotický předchůdce, přestože je stejně různorodá a žánrově všežravá. Minneapoliský kvartet je zkrátka podstatně pevnější v kramflecích ohledně svých tvůrčích záměrů a způsobu, jak jich dosáhnout.
Punková syrovost se ale nevytratila. Nejlépe to je znát na zpěvu Paula Westerberga, který zůstal sympaticky neučesaný, nadále okázale ignoruje spořádanou intonaci a zní jako by se ve studiu všechny vokály natáčely na první dobrou. Výjimkou není ani stěžejní píseň alba, volně plynoucí ale hořkými emocemi nabitá Unsatisfied, z níž by nějaký krasopěvec možná udělal rádiový šlágr, ale toho silného pocitu marnosti z neukojitelných tužeb, jaký slyšíme ve Westerbergově rozevlátém projevu, by pravděpodobně nedosáhl. Další nepokrytě chytlavou písní je úvodní I Will Dare, v níž zaznívá skotačivá mandolína a kvazicountryovým kytarovým sólem zde vypomáhá Peter Buck ze... číst dále
To, co si The Replacements odzkoušeli na albu Hootenanny – promyšlenější songwriting, široké žánrové a dynamické rozpětí - , předvádějí na Let It Be v ještě dotaženější a vyváženější podobě. Zatímco v prvním případě tvořily neurvalé punkové vyřvávačky pořád ještě stylistický základ, od něhož kapela odbočovala do nejrůznějších směrů, o rok později už jsou jen jednou z přísad pestrého koktejlu. Jeho bází jsou teď pomalejší, odlehčené songy s nemalým hitovým potenciálem. Zároveň jedenáctipísňová kolekce drží lépe pohromadě než její poněkud chaotický předchůdce, přestože je stejně různorodá a žánrově všežravá. Minneapoliský kvartet je zkrátka podstatně pevnější v kramflecích ohledně svých tvůrčích záměrů a způsobu, jak jich dosáhnout.
Punková syrovost se ale nevytratila. Nejlépe to je znát na zpěvu Paula Westerberga, který zůstal sympaticky neučesaný, nadále okázale ignoruje spořádanou intonaci a zní jako by se ve studiu všechny vokály natáčely na první dobrou. Výjimkou není ani stěžejní píseň alba, volně plynoucí ale hořkými emocemi nabitá Unsatisfied, z níž by nějaký krasopěvec možná udělal rádiový šlágr, ale toho silného pocitu marnosti z neukojitelných tužeb, jaký slyšíme ve Westerbergově rozevlátém projevu, by pravděpodobně nedosáhl. Další nepokrytě chytlavou písní je úvodní I Will Dare, v níž zaznívá skotačivá mandolína a kvazicountryovým kytarovým sólem zde vypomáhá Peter Buck ze spřátelených R.E.M., o kterém se původně uvažovalo i jako o producentovi alba.
Zase úplně jiným směrem se ubírá barová piánovka Androgynous, v níž se Westerberg dotýká otázky vztahu dvou genderově nevyhraněných osob a především proměnlivosti, s jakou taková partnerství vnímá společnost v různých dobách. Po více jak třech dekádách nelze než ocenit autorovu předvídavost. Pozoruhodná je také závěrečná skladba Answering Machine pojednávající o osamělosti a potřebě osobního kontaktu, v níž téměř absentuje rytmika a přesto jde o dravé a vášnivé finále celé desky. O hutné hardrockové odstíny obohacuje celek cover písně Black Diamond z debutového alba Kiss a ačkoli to papírově nevypadá dvakrát pravděpodobně, ani ten z mozaiky zásadně nevyčnívá, stejně jako (skoro)instrumentálka Seen Your Video.
Paul Westerberg v souvislosti s deskou Let It Be zmiňoval únavu z hlasité a jednotvárné hudby, přesto na ní něco z divoké minulosti stále ulpívá. Ani střemhlavé punkové úprky ale nejsou prosté skladatelské invence a drobných úkroků, viz klavírní zpomalovačka v písni We're Comin' Out. The Replacements zkrátka definitivně postoupili mezi dospělé rockery, aniž by ztratili pel nevycválaných raubířů a násosků. Jak dokládají třeba melancholickou skladbou Sixteen Blue, problémy teenagerů mají stále dobře zažité, jen je teď dokážou trefněji vyjádřit. Polovina osmdesátých let možná syrovému kytarovému rock'n'rollu dvakrát nepřála, ale album Let It Be je důkazem, že to zdaleka neplatí bezezbytku.
Komentáře