Tak tentokrát se vklad amerických muzikantských posil na Müllerově desce skutečně odráží. V případě Monogamného vzťahu šlo spíš o jednorázovou rychlovku s najatými profíky, tady je ale znát, že Hiram Billock a spol. se svým slovenským kolegou navázali opravdu tvůrčí kontakt. Perfektní zvuk, brilantní sóla (snad jen někdy zbytečně dlouhá), rozmanitost aranží. Hudba je na albu 44 podstatně záživnější než minule i díky tomu, že Müller se aspoň částečně rozpomněl na své melodické střevo a nenapsal jen pozadí pro své niterné výlevy, ale skutečné písně.
Slovní náplň desky je taky různorodější, ale zůstává v hodně osobní a většinou dost neveselé rovině. Na albu 01 byl tenhle sebemrskačský postoj jasným pozitivem, texty Monogamného vzťahu budily respekt před odvahou takhle se obnažovat, ale tentokrát už to začíná být skoro otravné. Müller textař totiž už téměř rezignoval na nějakou poetickou nadstavbu, přímočarost a civilnost jeho výpovědí se tu dá velmi snadno zaměnit s banalitou. Nepochybuji o tom, že to má všechno patřičně "odžité", jenže písňový text vyžaduje, marná sláva, i nějakou tu formu.
Ke zpytování vlastního svědomí a milostných vztahů, na jaké jsme si zvykli z předchozích desek, teď v duchu názvu alba přibylo hlavně věkem podnícené životní bilancování a pohledy vstříc smrti, které by mohly být drsné a působivé právě kdyby se s texty po básnické stránce trochu víc pracovalo. Takhle jsou většinou jen... číst dále
Tak tentokrát se vklad amerických muzikantských posil na Müllerově desce skutečně odráží. V případě Monogamného vzťahu šlo spíš o jednorázovou rychlovku s najatými profíky, tady je ale znát, že Hiram Billock a spol. se svým slovenským kolegou navázali opravdu tvůrčí kontakt. Perfektní zvuk, brilantní sóla (snad jen někdy zbytečně dlouhá), rozmanitost aranží. Hudba je na albu 44 podstatně záživnější než minule i díky tomu, že Müller se aspoň částečně rozpomněl na své melodické střevo a nenapsal jen pozadí pro své niterné výlevy, ale skutečné písně.
Slovní náplň desky je taky různorodější, ale zůstává v hodně osobní a většinou dost neveselé rovině. Na albu 01 byl tenhle sebemrskačský postoj jasným pozitivem, texty Monogamného vzťahu budily respekt před odvahou takhle se obnažovat, ale tentokrát už to začíná být skoro otravné. Müller textař totiž už téměř rezignoval na nějakou poetickou nadstavbu, přímočarost a civilnost jeho výpovědí se tu dá velmi snadno zaměnit s banalitou. Nepochybuji o tom, že to má všechno patřičně "odžité", jenže písňový text vyžaduje, marná sláva, i nějakou tu formu.
Ke zpytování vlastního svědomí a milostných vztahů, na jaké jsme si zvykli z předchozích desek, teď v duchu názvu alba přibylo hlavně věkem podnícené životní bilancování a pohledy vstříc smrti, které by mohly být drsné a působivé právě kdyby se s texty po básnické stránce trochu víc pracovalo. Takhle jsou většinou jen patetické a popisné. S číslovkou na titulu nepochybně souvisí i vypjatá erotika v písních Chcem, Pri orgazme nebo Ria z Ra, která jakoby měla tu Smrtku zahnat. Jsou tu ale i povedené věci, třeba velmi intimní Samota, kterou ve stejném roce zařadila na své album Elida i autorka hudby a tehdejší Müllerova partnerka Iva Bittová. Oba se tu sešli v závěrečném duetu Sníh, jehož text rovněž patří k těm zdařilým, stejně jako sebevražedné rozpoložení popisující Ticho a tma. Z celkově potemnělé, místy až depresivní nálady alba se vymyká (bohužel dost nešťastně) rádobysmyslná písnička o jakési latinskoamerické poběhlici Ria z Ria.
Po hudební stránce jsou tu některé vyloženě výborné věci - 21 rokov, Ty, Bez Adama Eva, Ticho a tma. Ale texty, i když jim nelze upřít snahu o hlubokou osobní, generační i jinou výpověď, srážejí svou odbytostí dojem dolů, takže i když se mi 44 líbí celkově o něco víc než Monogamný vzťah, na přidání celé hvězdičky to nestačí.
Komentáře