Robert Plant - Dreamland

Po devítileté pauze a dvou deskách v obnoveném tandemu s Jimmy Pagem přišel Robert Plant s dalším sólovým albem, na kterém ale převládají převzaté písně. Samozřejmě jsou to všechno (včetně autorských věcí) výborné skladby, ale v tomto případě není až tak důležité co se hraje, nýbrž jak. Plant dal totiž dohromady novou kapelu, v níž se sešla málo pravděpodobná dvojice kytarových mistrů, jejichž rozdílné styly k sobě ale perfektně pasují a doplňují se. Spolupráce s Justinem Adamsem, zapáleným apologetou severoafrické world music, není u Planta, proslulého podobnými zájmy, nic překvapivého, Porla Thompsona, který si ostruhy vysloužil u The Cure, ovšem po jejich boku asi nikdo nečekal. Nicméně, jak jsem řekl, aranžérský i interpretační příspěvek obou dělá z alba Dreamland ohromnou lahůdku.

Hned první věc Funny in My Mind (I Believe I´m Fixin´ to Die) demonstruje, co že se to na něm bude dít a jak jsou role rozděleny: Adams obstarává měňavé kytarové ornamenty v orientálních tóninách zatímco Thompson je dobarvuje zkreslenými beglajty a všelijakým zefektovaným vytím a hlukařením. Skladba samotná je pak vzrušující transformací původního blues Bukka Whitea do psychedelického malströmu s arabskou příchutí. A v podobném duchu se pokračuje i dál, což ovšem neznamená, že se dá předvídat, co přijde. Všechny covery (např. Dylanova One More Cup of Coffee, Song to the Siren Tima Buckleyho nebo Skip´s Song od Moby Grape) jsou uchopené s úžasnou fantazií a kreativitou, Plant se svými spoluhráči do nich dosazují nové melodické linky, barvy, nálady, dynamiku. Hey Joe, kterou jednou provždy proslavila verze Jimiho Hendrixe, se v jejich podání mění v přímo hororově temný epos.

Stejně vzrušující jsou i autorské příspěvky, na nichž se podílela celá kapela, především Last Time I Saw Her a Red Dress jsou nadmíru vydařené. Tradiční americké blues si tu podává ruku se svým africkým pouštním předkem, psychedelie s rituálně levitující a přitom důraznou rytmikou, zvukové experimenty s folkovým citem pro píseň. Bez úžasné muzikantské chemie, která zapracovala v jeho novém doprovodném bandu, by asi Robert Plant něco takového nedokázal, ale jako zpěvák, spoluautor a leader má na výsledku přinejmenším stejný podíl. Tímhle albem definitivně vystoupil z dlouhého stínu LedZep a vykročil sebevědomě na sólovou cestu z níž (doufám) na vypelichané abiturientské večírky hardrockových dinosaurů není návratu.

další recenze autora najdete na jeho webu music-koment.webgarden.cz