The Rolling Stones - Aftermath

Definitivní završení přerodu z rhythm'n'bluesových učedníků ve svébytnou rockovou mašinu, která naopak ovlivnila stovky dalších. Poprvé nevidíme v kreditech jiná jména než Mick Jagger a Keith Richards, ale stále nám rozdíly v britském a americkém vydání poněkud ztěžují orientaci. Zaměříme-li se na dnes dostupnější americkou verzi, dostaneme sice o tři položky kratší tracklist, ale zase nepřijdeme o jeden z největších hitů kapely Paint It Black, který album otevírá. A už ten je neklamným důkazem, že Rolling Stones opravdu dospěli. Skvělé využití sitáru a naznačené indické melodiky potvrzuje, že kapela se pohybuje souhlasně s dobovým trendem směrem k větší aranžérské zdobnosti a používání nerockových nástrojů, kterých se na desce chápe především Brian Jones.

Appalačský dulcimer výrazně poznamenal zvuk dalšího obrovského hitu Lady Jane a skladby I Am Waiting, marimba dodává písni Under My Thumb nečekaně moderní groove. K tomu připočtěme piano, varhany, saxofon nebo harmoniku a dostáváme opravdu pestrou zvukovou škálu, která je ale využívaná účelně a nepřekrývá silné rhythm'n'bluesové kořeny. Ty se nejvíc obnaží v Doncha Bother Me, zatímco High and Dry zahajuje tradici countryových odboček, které pak zdobily většinu stounovských alb. Ale i méně nápadné songy jako Stupid Girl, Think nebo Flight 505 jsou výborně zvládnuté, dotažené a stylově jasně vyprofilované. Snad jen závěrečné jamování v Going Home vyznívá poněkud vynuceně.

Album skvěle vyvažuje syrovost bluesových kořenů a aranžérské experimentování. Jaggerův zpěv se neustále zlepšuje, Richardsovy charakteristické vyhrávky už mají pevné místo ve zvukovém erbu kapely, vklad Briana Jonese je díky instrumentální všestrannosti rovněž nezastupitelný a rytmika Watts-Wyman s barbarskou elegancí neochvějně drží kurz. Po třech letech průkopnického ohledávání terénu našli Rolling Stones svou pravou tvář právě včas, aby se v rockovém šílenství druhé poloviny 60. let neztratili a naopak se stali jeho vůdčím fenoménem.