The Rolling Stones - Black and Blue

Stones byli a jsou velká kapela z mnoha důvodů a tahle deska to po všech těch letech dokazuje. Horký pohyby pánve jsou v rokenrolu důležitější než myšlenky, lyrika, poezie. Stones a Beatles, dvě silný metafory toho, co rokenrol znamená a jakou cestou se vydat, Jagger největší bílá soulová zpěvačka, zvuk kokainový a saténový doby, která v lecčems neměla jasno, ve vzduchu disco a soul, v hrncích riffy a na pánvích jednoduchej rytmus, rozpálená plotna je sex.

Ani Don Šajn neměl šajn co dokáže rockový donchuánství v desetiletí s nejhorší pověstí. Rok 76, chystá se další revoluce v popkultuře, britskej punk zapíchne sichrhajcku do zadku dinosaurum a jejich snum o velikosti rocku a stadionů, zpátky je krátká písnička o housce se salámem, ale je tady taky čerstvý Wish You Were Here od Floydů, Small Change od Toma Waitse nebo Rock and Roll Heart od Lou Reeda. Kdo se v tom má vyznat? Je vůbec nutný se v tom vyznat? Jistý je to, že Anarchy in UK si nepouštim, Memory Motel jo.

Kdysi jsem tuhle desku měl v gympláckym pokoji vedle gramce, v době, která neznala cédéčka a internet. Byl přitažlivej ten obal s velkýma obličejema chlápků, který vypadaj přiměřeně zhýrale a přitom jinak, než byla dobová představa o rockových hvězdách. Mám to elpíčko doteď , jestli něco poslouchat z vinylu, tak právě tohle. Co je Black and Blue? Všechno, jen ne nabubřelej rock od největší rokenrolový kapely svý doby, která si nevidí na špičku poprášenýho nosu a na dno bedny od whisky. Osm sevřenejch vybroušenejch písní, diamantů z kuchyňský výlevky, z dob, kdy myčky nádobí byly ruce, syrový popěvky z doby, kdy svět rozhodně nebyl lepší než dneska, jen byl míň digitálně aseptickej a chlapi používali deodoranty jen výjimečně. Zvuk týhle desky je jedinečnej, posloucháte a kapela je někde vedle vás, slyšíte, že tohle hrajou oni, ne producent, zvukař a technologie. Tohle album by se mohlo jmenovat Srát na technologie, to je to první, co vás praští přes uši. To druhý – vybroušenost, jako když ze seznamu co nakoupit vyškrtáte to, co není opravdu nutný, ale přitažlivě ledabylá, nedbalá, žádný tlačení na pilu.

Někde čtu, že „tahle deska není ani průzkumnou cestou neprošlapanýma končinama, ani vítěznym kolečkem po dálničnim okruhu, ale poflakování se v postranních uličkách“. Tohle šlo Stones vždycky nejlíp. Drzej pásek vzadu za dragstorem, trochu lízlej, elegantní od přírody nebo od ďábla, ne z kurzů bontonu. Pod velkym límcem chuť jít dál, uslyšet volání divočiny, Motown i reggae, mondénní bary i pajzly, možná proto je tohle album výjimečný, že jde dál, chytlo náladu tý doby a přitom jsou to pořád Stones se všema jejich poznávacíma znakama. A taky poprvý tady hraje Ron Wood, je tady znát velkej vliv Billyho Prestona, kdysi „pátýho Beatla“, zvuk starý mladý Evropy, nahrávalo se v Mnichově a v Rotterdamu. Ale tohle všechno by nestačilo, kdyby to nebyly silný písničky.

A pak je tady Memory Motel, sedmiminutová velká píseň, jak road movie jak nějakej mýtus nebo epos nebo nedobytná pokladna nebo sklad potravin, co se nedá vykrást, velká chvilka Micka a Keitha, zpívaj to spolu, hořkej příběh jak z Carverovy povídky, kapela po koncertě řádí na baru, ale zpěvák nemá chuť, zalez si na pokoj, kouká do stropu a myslí na holku, co mu s kytarou zazpívala písničku, sebevědomou barovou zpěvačku, co se z něj neposadila na zadek a kterou už nejspíš nikdy neuvidí, protože ona druhej den odjíždí zpívat do baru v Bostonu. Hannah s oříškově hnědejma očima. Ten motel pořád existuje, stojí na Long Islandu v Montauk, koukněte se na něj.

To nejvýstižnější, co o třináctým albu Rolling Stones říct, je zčásti šlohlý, ale sedne to: jestli chcete přečíst DNA sedmdesátejch let, doby tesilek a sžíravý touhy, pusťte si Black and Blue. Červený a černý týhle kapely. BB, houpe se jak prsa Bardotky.