Do sedmdesátých let vstupují Rolling Stones silnější a sebevědomější, než kdy dřív. Setřásli jho firmy Decca i vykutáleného manažera Allena Kleina, a debutují pod vlastní značkou. Odstřihli se od stínu nešťastného Briana Jonese a s novým kytaristou Mickem Taylorem se posílila pracovní a tvůrčí morálka i bluesrockové kořeny. Vyplazený jazyk se poprvé stává symbolem jejich rošťáckého rock'n'rollu. Andy Warhol pro ně navrhuje obal, který se proslaví stejně jako jeho „banánová“ práce pro Velvet Underground. Jsou žádaní, jsou provokativní, jsou největší koncertní atrakcí své doby. A píšou svoje nejlepší písničky.
Na Sticky Fingers je deset songů, z nichž každý jednotlivě stačí k posluchačské blaženosti a všechny dohromady dláždí cestu do rockového ráje. Nadčasově šťavnatý zvuk je aranžérsky bohatý i přehledný a přímočarý, je perfektně vyvážený a přitom nasáklý vůní garáže, jižanského slunce a potu. Taylorův přínos je okamžitě rozpoznatelný v bluesových „klouzačkách“ (Sway, You Gotta Move) i v pro Stones do té doby netypických sólech (Can't You Hear Me Knocking). Spolu s Richardsovým rytmickým géniem tvoří nerozborný, doplňující se kytarový tandem, v němž oba zúročují své přednosti. Keith září v archetypálních riffových nakládačkách jako jsou Brown Sugar nebo Bitch, Mick zase v sólových výstupech, přitom ale oba táhnou za jediný provaz. Báječně si jdou na ruku třeba v něžném baladickém zázraku jménem Wild... číst dále
Do sedmdesátých let vstupují Rolling Stones silnější a sebevědomější, než kdy dřív. Setřásli jho firmy Decca i vykutáleného manažera Allena Kleina, a debutují pod vlastní značkou. Odstřihli se od stínu nešťastného Briana Jonese a s novým kytaristou Mickem Taylorem se posílila pracovní a tvůrčí morálka i bluesrockové kořeny. Vyplazený jazyk se poprvé stává symbolem jejich rošťáckého rock'n'rollu. Andy Warhol pro ně navrhuje obal, který se proslaví stejně jako jeho „banánová“ práce pro Velvet Underground. Jsou žádaní, jsou provokativní, jsou největší koncertní atrakcí své doby. A píšou svoje nejlepší písničky.
Na Sticky Fingers je deset songů, z nichž každý jednotlivě stačí k posluchačské blaženosti a všechny dohromady dláždí cestu do rockového ráje. Nadčasově šťavnatý zvuk je aranžérsky bohatý i přehledný a přímočarý, je perfektně vyvážený a přitom nasáklý vůní garáže, jižanského slunce a potu. Taylorův přínos je okamžitě rozpoznatelný v bluesových „klouzačkách“ (Sway, You Gotta Move) i v pro Stones do té doby netypických sólech (Can't You Hear Me Knocking). Spolu s Richardsovým rytmickým géniem tvoří nerozborný, doplňující se kytarový tandem, v němž oba zúročují své přednosti. Keith září v archetypálních riffových nakládačkách jako jsou Brown Sugar nebo Bitch, Mick zase v sólových výstupech, přitom ale oba táhnou za jediný provaz. Báječně si jdou na ruku třeba v něžném baladickém zázraku jménem Wild Horses s procítěným Jaggerovým zpěvem.
Nekašírovaná zemitost alba má protiváhu ve stylové i aranžérské pestrosti, nikdy ale přeplácanosti. Všechno je tu funkční a na svém místě. Dechová sekce s neuvěřitelnou razancí zdvojuje už tak fantastický riff písně Bitch, která svojí samčí energií spolehlivě rozhýbe jakoukoli pánev (a nemusí jít jen o tanec). Latinské perkuse, saxofon Bobbyho Keyse a varhanní přiznávky Billyho Prestona přivádějí kapelu ve druhé půlce Can't You Hear Me Knocking na pískoviště, kde si hrává Carlos Santana a dokážou reflektovat dobovou zálibu v dlouhých jamech aniž by zapřely stounovský drive. Ani smyčcové party v krásně rozjímavé Moonlight Mile nejsou lacinou ozdobou, nýbrž organickou součástí celku.
Nechybí samozřejmě obligátní výlety do country (odvázaná Dead Flowers patří k nejlepším zářezům Glimmer Twins v tomto oboru) a dřevního blues (v převzaté You Gotta Move putují Rolling Stones proti proudu času dokonce ještě dál, až někam k pracovním písním z otrokářských plantáží). Když už jsem zmínil některé významné hosty, sluší se připomenout i nemalý vklad stounovských dvorních klavíristů Nickyho Hopkinse, Jacka Nitzscheho a Iana Stewarta nebo nádhernou slide kytaru Ry Coodera zdobící drogovou baladu Sister Morphine, jejíž spoluautorka a první interpretka Marianne Faithfull se s Jaggerem rozešla o rok dříve.
Není pochyb o tom, že za Sticky Fingers stojí hodiny a hodiny poctivé dřiny stejně jako mraky poctivě vyšňupaných lajn, raušů i kocovin. Když ale tohle album poslouchám, mám spíš pocit jakoby se Jagger s Richardsem, Taylorem, Wymanem a Wattsem při jeho nahrávání jen tak povalovali na rockovém Everestu, kam mezitím vystoupali, a z dlouhé chvíle a s prstem v nose odhazovali jednu písňovou perlu za druhou. Tak lehce a přirozeně to celé působí.
10.06.2022 - 14:50 | Acid3P
Na začiatok, v čom mám problém s Rolling Stones. Ich hudba jednoducho znie staro. Oproti mnohým konkurentom zo 60´s a 70´s je na ich produkcií najviac poznať zub času. Ďalej mi vadí ich obsesia ku country, ktorá ich tvorbu zbytočne brzdila. ALE, na albume Sticky Fingers sa im podarilo country obsesiu pretaviť do krásnej skladby Wild Horses a ich nemoderný zvuk totálne rozkopali v 7 minútovke Can´t You Hear Me Knocking spájajúcej dychovú sekciu s ethno perkusiami. Celkovo sú dychové nástroje to, čo veľmi ozvláštňuje tento album a aj z takej obyčajnej skladby ako je Bitch dokážu urobiť zaujímavú zákežitosť. Len škoda, že hneď po nej sa spustí cajdák I got the Blues a podobná roztrieštenosť v podstate definuje celú tvorbu Rolling Stones. No a nakoniec zadelia parádny slaďák so sláčikmi Moonlight Mile a človek naozaj nevie, čo si má o tejto kapele myslieť.
#27 Uncut Magazine - 200 Greatest Albums Of All Time
03.04.2021 - 16:13 | Meca76
Sticky Fingers mali byť víťazným prvým vydaním od svojej vlastnej značky. Tento úspech však skvasila skutočnosť, že svoj zadný katalóg podpísali s predchádzajúcim manažérom Allenom Kleinom, a museli mu dať honoráre od Brown Sugar and Sway. Neustále turné znamenalo, že skupina bola svetovým občanom, ale stále sa približovala k svojim americkým koreňom.