Někdy se i ze zbytků podaří spíchnout skvělá deska. Rolling Stones se to s albem Tattoo You podařilo přesto, že vzniklo narychlo a čistě účelově, aby měla kapela při plánovaném turné s čím vyjet do světa, a také přesto, že Glimmer Twins coby hlavní autorský tandem si zrovna v té době odbývali jednu z komunikačních krizí. Velkou zásluhu na výsledné podobě nahrávky měl pomocný producent Chris Kimsey, který absolvoval náročné prosívání šuplíkového materiálu nashromážděného za posledních deset let a následně doporučil Stones ty nejperspektivnější polotovary k dopracování. Toho už se kapela chopila svědomitě a výsledkem bylo album, které je mnohými fanoušky považováno za její poslední velký majstrštyk.
Rolling Stones na něm uplatnili celkem neobvyklou dramaturgii, když desku rozdělili na rockovou a baladickou polovinu. Ani jedna však netrpí jednotvárností, snad díky velkému časovému rozptylu, v němž základy písní vznikaly. Album ovšem není ani nesourodou smečkou psů z různých vsí, naopak, jeví se mi semknutější a žánrově čistší, než předchozí Emotional Rescue. Experimentů a překračování hranic si skupina v předchozí dekádě užila dost a tentokrát se víc, než na nějaké výstřelky, soustředí na grunt.
Léta žánrové neposednosti se ale do nahrávky přece jen musela otisknout. Na koketérii s funkem v dobách alba Black and Blue dává vzpomenout píseň Slave, která si částečně uchovala podobu rozpracovaného jamu, ale z celku tím nijak... číst dále
Někdy se i ze zbytků podaří spíchnout skvělá deska. Rolling Stones se to s albem Tattoo You podařilo přesto, že vzniklo narychlo a čistě účelově, aby měla kapela při plánovaném turné s čím vyjet do světa, a také přesto, že Glimmer Twins coby hlavní autorský tandem si zrovna v té době odbývali jednu z komunikačních krizí. Velkou zásluhu na výsledné podobě nahrávky měl pomocný producent Chris Kimsey, který absolvoval náročné prosívání šuplíkového materiálu nashromážděného za posledních deset let a následně doporučil Stones ty nejperspektivnější polotovary k dopracování. Toho už se kapela chopila svědomitě a výsledkem bylo album, které je mnohými fanoušky považováno za její poslední velký majstrštyk.
Rolling Stones na něm uplatnili celkem neobvyklou dramaturgii, když desku rozdělili na rockovou a baladickou polovinu. Ani jedna však netrpí jednotvárností, snad díky velkému časovému rozptylu, v němž základy písní vznikaly. Album ovšem není ani nesourodou smečkou psů z různých vsí, naopak, jeví se mi semknutější a žánrově čistší, než předchozí Emotional Rescue. Experimentů a překračování hranic si skupina v předchozí dekádě užila dost a tentokrát se víc, než na nějaké výstřelky, soustředí na grunt.
Léta žánrové neposednosti se ale do nahrávky přece jen musela otisknout. Na koketérii s funkem v dobách alba Black and Blue dává vzpomenout píseň Slave, která si částečně uchovala podobu rozpracovaného jamu, ale z celku tím nijak netrčí. Pomaláče z B-strany jsou zase podle očekávání zhusta načichlé soulem, ten už ovšem v rukopisu kapely dávno zdomácněl a v písních Worried About You nebo Tops jí to vyloženě sluší. S výjimkou ležérně psychedelické Heaven tu k žádným výraznějším úkrokům stranou nedochází, ozvěny diska už jsou bohudík zapomenuty.
Zato klasických Rolling Stones si posluchač užije dosytosti a to nikoli v podobě převařených kopií sebe sama. Otvírák Start Me Up se stal prakticky okamžitě klasikou a rozšířil vybranou společnost nezapomenutelných riffů skupiny. Dále je tu prvotřídní blues rock Black Limousine, sprinterské rock'n'rolly Hang Fire a Neighbours nebo naopak uvolněná Waiting on a Friend se sólujícím saxofonem Sonnyho Rollinse, v jejímž klipu se k sobě Jagger s Richardsem tulí jako nejlepší kámoši, jakoby mezi nimi žádné rozbroje nebyly. Richards si své tradiční pěvecké okénko tentokrát odbývá v odpíchnutém songu Little T&A a ne jako obvykle v nějakém volnějším kousku.
V dnešní době, kdy dvacet let pro rockovou kapelu není žádný věk, se to zdá skoro úsměvné, ale na prahu osmdesátek, v doznívajícím průvanu punkové obrody byl čtyřicátník s kytarou pro tehdejší teenagery odepsaným staříkem. Rolling Stones i díky albu Tattoo You dokázali téhle mezigenerační nevraživosti značně otupit hrany a nadále si udržet relevanci. To, že rock and roll nikdy nezemře, krátce předtím sděloval omladině jiný veterán Neil Young. Pomalu to ale začínalo vypadat, že i Rolling Stones tu budou snad věčně. A že není proč se za to na ně zlobit.
06.09.2023 - 17:54 | Apache
Nejlepší album Stounů od Some Girls... Eh, ne, od Exile... Ne... Od Sticky Fingers! A Little T&A je nejlepší richardsovka ever. Plus jeden z jejich nejlepších obalů.