Rouilleux - Zugzwang

Paradox a sebeironie? Zugzwang jako vynucený tah, říká teorie kombinatoriky, šachisté oněměli ve svém tichém zápase, dáma čeká na smrt koně. „Označuje pozici, při které je pro hráče nevýhodné, že musí táhnout. Ideální by pro něho bylo nedělat nic.“ Jenže to by bylo ideální pro kdekoho a každý se téhle příležitosti chápe měrou, které se říká vrchovatá, jakkoliv jsou archaické míry lokte a brady zapomenuty.

„Na počátku byly osamělé Rouilleuxovy písně, které slyšelo pár nejbližších přátel, ale nikdy neopustily pevně ohraničený intimní prostor autorova domova,“ až jednou. Osamělé písně šly z pokoje do předsíně, pak vyšly ven, nastoupily do vozu a rozjely se tmou. Jedna z nich řekla: Pusť rádio, ať se seznámíme s našimi sestrami. Ozvala se písnička z Outside II. Dej tam druhou stranu cédéčka, řekla ta jediná, co seděla vzadu. Všechny najednou se otočily: Bez ruční brzdy nejezdíme, nepamatuješ?

Stále živé souplotí KLaNGundKRaCH používá mnoho jmen, jen ne ta civilní, některých se ani nelze dopátrat, příšeří a hlučné, tmavé kouty k nim patří, mytologizace i mystifikace. Nejdříve se z Kaspar von Urbach vyloupli RUiNU, kteří s Rouilleuxem vytvořili The Ruin of Ruins, pak se část odloupla do No Pavarotti, až nakonec Rouilleux zůstal sám. Na desce je přítomný k!amm a na mixu se podílel Jorge Boehringer (aka Core of the Coalman). Jsem v lese, tudy slunce neprojde, palouk je odvalený balvan. Kabelka nakřivo, osamělý střevíc.

Listen for free at Bandcamp. Znělo by to jako písničky, kdyby nebyly zakopané tak hluboko... Rouilleux, podobně jako mnozí další girovci, měří hluk délkovými jednotkami ticha, boha dvou tváří se nemůžete ptát, jak by se mu dýchalo s jedinou. Pomalá noiseová kobercová psychedelie, s kořeny stejně daleko jako jmenovaný termín, se zdá být tkaná na dronovém stavu. Husté, ale blyštivé kytarové drifty se valí povlovně a z různých stran, tekutý dojem je stejně prenatální jako eschatologický. Zpívá: The breath is swaying/ the body is waiting/ there on a sailing through sands/ did you write this song of forever? Můžu si nevzpomenout na tempo a náladu youngovského mrtvého muže? A když si nevzpomenu na nic, ani na poslední zášlehy vzpomínek, ale zůstanou jen výsledné pocity bez příčin? Říkám tomu duchovní kovboj: There on the lake/ round the beckoning flame/ through the waters that ache/ for the traitor you became/ and you burn down the luckiest day of your life.

Kytara ve vlnách bustrů, přílivové drony, eskapismus je mrtvé slovo a recitativ operní árií. Rouilleux prochází sám sebou a stopuje viny, počítá bolesti, neřve. Krajina osamění. Může být dobrodružství o jednom člověku? Hra ve hře, bytost v bytosti, romantismus není omezený na rokoko a secesi. A zoufalství, důvěrně stopované, mikroskopicky, jazykem, je masochistické. Ale když je tu estetický výhled a robertek étosu, poslouchám pozorně. Když Rouilleux řekne Ne a když řekne i Ne římská dva, strhne se noiserockový current číslo nic a kompozice je uzavřena povědomějším zvukem, drone/ambient na chvíli ustoupí.

„Oh so sober now/ now you observe/ how they creep and scrape their skin/ old tissue cells.“ Ticho je takové, že ho ruší jen prázdné kolíčky na prádlo a tichá mezera v zubech. Jak hluboko lze sestoupit, jak hodně dolů ještě můžu udržet krok? Kytarové mikádo světla padá dolů k potoku, byl jsem strašák do zelí, oloupal všechnu kůži, dostal se na kost a chci loupat dál. Jsou ještě ptáci, které by zahnal? Jestliže je introspekce nemoc a nemá nikdy dost, je to fascinace, báchorka nebo posedlost? Takové otázky předpokládají časovou úsečku, začátek cesty a její konec, strukturovaný ne-tvar nepotřebuje kukačky ani nástěnnou vteřinovku. Stěna zvuku je lež. „Their silent smell/ feel their bones.“ Cesta za odpovědí je jako cesta do obchodu. Zůstaneš bez večeře. Prvotní jsou stavy a opakované vědomí. Přebývání.

Zní to, jako bych řekl, že jsem zadělal těsto, které vykynulo, ale pec už nebudu potřebovat. Co zůstane okolo, má svůj význam. Chleba je jen přestávka.

vyšlo ve Full Moonu #21