Budu upřímný, od Rustieho mě bavil snad jen singl „Inside Pikachu’s Cunt“ a „Bad Science“. Podstatnou věcí, která se na tomhle změnila, je fakt, že u Warpu nahrál jedno z nejlepších letošních alb. Něco jako jeho best ofka – ve vysokém rozlišení.
Jestli má dnešní popkulturní formát v hudbě nějaká specifika, je to jednoznačně nejednoznačnost. Velkým scénám již zřejmě definitivně odzvonilo a globální filosofie je kaleidoskopicky drcena do spousty malých, přesto autonomních komunit. Žánrová vodítka už přímo neoznačují, pouze nabádají, kudy se při dalším zkoumání vydat. Dalším velkým tématem dnešní doby je falešný návrat do minulosti, kterou si interpreti vykládají zcela po svém – novém. A jestli je někdo exemplárním ztělesněním těchle tezí, je to bezpochyby glasgowský producent Rustie.
Vlastním jménem Russell White, jehož nevlastním bratrem v beatu je Hudson Mohawke. Kdo zná Hudsonův excelentní debut „Butter“, bude si při poslechu „Glass Swords“ chvílemi připadat jako na školní poznávačce. Fragmenty ze zvukové databanky glasgowského labelu LuckyMe Collective ale Rustie šroubuje do jiných poloh, dělá u toho jiné ksichty a přináší nové výsledky. Jestli lze s odstupem času albu „Butter“ něco vyčíst, je to kazajkovitost tehdejšího boomu psychiatrického wonky zvuku.
Ujetost, o kterou se wonky žánr z té nejpodstatnější části opíral, Rustie kumuluje v nápadech, jež se v jednotlivých skladbách střídají rychleji než dívky v... číst dále
Budu upřímný, od Rustieho mě bavil snad jen singl „Inside Pikachu’s Cunt“ a „Bad Science“. Podstatnou věcí, která se na tomhle změnila, je fakt, že u Warpu nahrál jedno z nejlepších letošních alb. Něco jako jeho best ofka – ve vysokém rozlišení.
Jestli má dnešní popkulturní formát v hudbě nějaká specifika, je to jednoznačně nejednoznačnost. Velkým scénám již zřejmě definitivně odzvonilo a globální filosofie je kaleidoskopicky drcena do spousty malých, přesto autonomních komunit. Žánrová vodítka už přímo neoznačují, pouze nabádají, kudy se při dalším zkoumání vydat. Dalším velkým tématem dnešní doby je falešný návrat do minulosti, kterou si interpreti vykládají zcela po svém – novém. A jestli je někdo exemplárním ztělesněním těchle tezí, je to bezpochyby glasgowský producent Rustie.
Vlastním jménem Russell White, jehož nevlastním bratrem v beatu je Hudson Mohawke. Kdo zná Hudsonův excelentní debut „Butter“, bude si při poslechu „Glass Swords“ chvílemi připadat jako na školní poznávačce. Fragmenty ze zvukové databanky glasgowského labelu LuckyMe Collective ale Rustie šroubuje do jiných poloh, dělá u toho jiné ksichty a přináší nové výsledky. Jestli lze s odstupem času albu „Butter“ něco vyčíst, je to kazajkovitost tehdejšího boomu psychiatrického wonky zvuku.
Ujetost, o kterou se wonky žánr z té nejpodstatnější části opíral, Rustie kumuluje v nápadech, jež se v jednotlivých skladbách střídají rychleji než dívky v obýváku Roberta Rosenberga. Rozmanitost neinvestuje jen do zvuku, na prvním místě je stavba jednotlivých songů. Horská dráha, při níž se pozice neustále mění, ale přitom jste pořád na vrcholu. A všechna ta sranda je zabalena do něčeho, čemu by se dalo říkat koncept, ale přesnější je asi koherence. Sci-fi pohádka pro dospělé.
Kdybych měl vypsat všechny vlivy a odkazy, jimiž se Rustie na „Glass Swords“ ohání, vydalo by to na samostatný článek. Autistický grafoman, který své divoké představy umí elegantně spojit ve fungující celek. Ty nejprostší popové nápady nechá okupovat sofistikovanými twisty. Střídá vysoké s nízkým, aby ve finále vytvořil geniálního bastarda, který si bere chytlavou jednoduchost z jedné strany a akademickou saturaci z té druhé. Metalové riffy střídá jakési vesmírné boogie, dozvuky rave syntéza zvuků z počítačových her a heliových orgií, zběsilé tempo zase to poklidné.
Nekonkrétnost našla svoji šílenou podstatu také u časového zařazení. Rustie svoji křišťálovou výpravu táhne z osmdesátých let do daleké budoucnosti. Ve jménu futuristických penisů kosí všechny zábrany a konvence. Labelu Warp se začínají úročit odvážné podpisy mladých umělců Hudsona Mohawka a Rustieho. První jmenovaný letos vydal skvělé EP „Satin Panthers“, ten druhý pravděpodobně jedno z nejzábavnějších LP téhož roku. A to jsem si vždycky říkal, že je Rustie jen chudým Hudsonovým příbuzným. „Glass Swords“ je ale krystalický masterpiece.
recenzi poskytnul hudební server Aardvark
0.00%
Komentáře