Salif Keita - M'Bemba

Albu, na kterém mě jedna každá skladba uvádí v nadšení, prostě nemohu dát jiné než absolutní hodnocení. Salif Keita se tu vzepjal k vrcholnému výkonu, který v mých uších překonává i obdivované comebackové Moffou z roku 2002. Stejně jako na něm se tu neobčejně naléhavým hlasem obdařený zpěvák drží akustické cesty, i když nějaké ty drobné studiové fígle (elektronika by v tomto případě bylo silné slovo) zaslechnout můžeme. Stavba alba se ale liší. Polarizace na výrazně taneční a na druhé straně křehce komorní písně tu není zdaleka tak výrazná jako na Moffou, protože i ty pomalé mají plný celokapelový zvuk a nahrávka tak získává sevřenější charakter. Stejnoměrnější zvukový kabát ale nemá za následek jednotvárnost, spíš jakoby dodával desce jednotné duchovní vyzařování, jehož intenzita se stále stupňuje.

Právě volně plynoucí, ale emocionálně úžasně nabité písně desku rámují: Bobo a "dvouvětá" Laban na úvod a Tu vas me manquer, M'Bemba a ve zvláštní, potemněle obřadní tónině zahraná Moriba v závěru. Odvazové kusy jsou pak soustředěné mezi nimi. Z nich zaujme především Ladji, kterou směrem do reggae lehce postrkává hostující Buju Banton nebo Yambo, která je zase tím nejrozjetějším šturmem kolekce. Charakteristickým zůstává důmyslné a přitom spontánní střídání sólového a sborového zpěvu, i když mám dojem, že tentokrát si Salif Keita pro sebe chvályhodně uzurpoval o něco víc místa.

Písním opět dominují akustické kytary a zdobné i razantní africké perkuse, ale nechybí ani erbovní malijské nástroje kora a ngoni. Jako skladatel je Salif vysloveně melodicky marnotratný, nádherných nápěvů se často během skladby vystřídá hned několik (Calculer). Má dar vykouzlit ty vzácné chvíle, v nichž hudba dokáže úlevně zjednodušit nepřehlednou a často zraňující realitu a dát posluchači pocit, že se může stát jiným, lepším. Na svém pěveckém trůně se tento nepřehlédnutelný albín tentokrát uvelebil s obdivuhodnou samozřejmostí i rozhodností.