Saxon - Innocence Is No Excuse

02.10.2023 - 21:13  |  Apache

Nejlepší album Saxon? Pro mě jednoznačně Innocence Is No Excuse. Takový The Eagle Has Landed je sice naprosto famózní živák, jeden z nejlepších, co jsem kdy slyšel, ale mezi studiovými alby Saxon je moje jednička jasná. K jejich předchozím studiovkám mám s odstupem přece jen nějaké výhrady - dnes už mě většina výtvorů NWOBHM zdaleka nebere tak jako před čtyřiceti lety - ale o Innocence vám nic špatného neřeknu. Je to deska, která mě jednou provždy přesvědčila o tom, že tahle kapela stojí za hřích. Chybu tu nemá vůbec nic, od obalu LP i singlů s vtipnými parafrázemi na téma "zdánlivě nevinná dívenka zabíjí pána na x různých způsobů" až po to, co se počítá nejvíc - tedy samotnou hudbu. A přesně tady mi Saxon dali něco, co mi na předchozích řadovkách scházelo. Nálož hitového heavy metalu s hromadou melodií, bombastických rifů, strhujících refrénů a atraktivním soundem, na správných místech podpořeným vkusnými klávesami. (Dodnes mi nikdo nebyl schopen odpovědět na otázku, kdo na ně tenkrát vlastně hrál.) …. Tahle deska jede od začátku až do konce, takže je pro mě těžké vybrat jen několik zásadních písní. Ale když už, tak musím určitě jmenovat úvodní atmosféricky vtahující Rockin’ Again a zběsilou smršť zvanou Everybody Up. Miluju všechny ty fórky a parádičky, kterými jsou obě skladby vyšperkovány. V první z nich je to hlavně zasněná nálada, melodické sbory (důkaz, jak moc se Saxon změnili) a závěrečné “zaseknutí” s mohutně skandováným refrénem, podpořeným opakovanou smyčkou bicích. Druhá jmenovaná je žahajícím kytarovým přívalem, který v kultovním italském splatter horroru Démoni ještě téhož roku sugestivně dokresloval atmosféru bezhlavého útěku městem ovládaným monstry. Fórek s pinknutím do kláves a následnou krátkou ozvěnou (použitý během druhé a třetí sloky) úplně zbožňuju. Sóla jsou zde překryta mohutnou stěnou unisono rifujících kytar a celá střední část (uvozená Bifovým varovným “on your feet”) se tak mění v ukázkové inferno. A to nejsou zdaleka všechny dobroty, které v pořadí osmé album (a bohužel poslední s basákem Stevem Dawsonem, autorským pilířem kapely, jehož nepřítomnost silně poznamenala kvalitu následujících počinů) nabízí. Nelze nevypíchnout především singlové zářezy, kterým vévodí dvojice monumentů, Rock 'n' Roll Gypsy a Broken Heroes. První z nich je vysoce chytlavá refrénovka, opěvující život na cestách, v té druhé dostaneme protiválečnou baladu o bezejmenných vojácích, zmizelých ve víru mocenských válečných konfliktů. Obě písně, ostatně jako vlastně celé album, disponují bombastickým soundem, za nímž nejspíš stojí producent Simon Hanhart, pozdější studiový spolupracovník Marillion, Davida Bowieho, Bryana Adamse nebo Toma Jonese. Obě jmenované skladby byly (stejně jako i třetí a nejkomerčněji znějící singl Back on the Streets) opatřeny videoklipy, což může být považováno za důkaz, že nová nahrávací společnost, gigant Parlophone/EMI, se o kapelu po odchodu od Carrere dobře postaral. Prodejní výsledky však nebyly tak skvělé, jak by se při takové propagaci mohlo zdát. Ne všichni fanoučci přijali změny v hudebním směřování Saxon od klasického syrového heavy metalu k plnějšímu a líbivějšímu soundu, cílícímu na dobývání amerických arén a kapele se nikdy nepodařilo to, co jejich krajané a souputníci Judas Priest a Iron Maiden zvládli ve stejné době na jedničku – tedy dobýt Ameriku. Naopak, popularita Saxon poklesla i v rodné a do té doby věrné Británii. Innocence Is No Excuse se na domácím žebříčku umístilo na 36. místě (nabízí se srovnání s jejich úspěchy z dob největší slávy NWOBHM, kdy se s některými alby dostali až do Top 5) a v Americe skončilo dokonce až na 133. pozici. Přes slabší ohlas a všechny výhrady ze strany kritiků i fans, je Innocence považováno za poslední velké album Saxon 80. let, v podstatě uzavírající jejich „hey days“. Po něm následoval sestup až někam do druhé metalové ligy, přičemž si kapela obzvláště nepomohla svým nejkomerčnějším zářezem Destiny z roku 1988. Když se pak Saxon začátkem roku 1991 vrátili v plné síle s vynikající kolekcí Solid Ball of Rock, zaznamenal to jen málokdo.

Vůbec nic z výše uvedených faktů však nemění můj pohled na jejich celkově osmou (a sedmou studiovou) desku, kterou budu mít už navždy spojenou s nostalgickými vzpomínkami z půle osmdesátých let, kdy byla soundtrackem nejen k mnohému z tehdejších divokých mejdanů, ale společně s nejlepšími kousky Accept, Scorpions, Mötley Crüe, Krokus a dalších mých tehdejších hrdinů, také soundtrackem k mému vlastnímu mládí.