Potřebujete pořádně rozkývat dřevěnou verandu, a zrovna se široko-daleko nad mořem kukuřice neobjevuje žádný bouřkový mrak a ani se nezvedá výraznější vítr. Prostě klid, mrtvo. Víte, že by se mělo něco stát, jinak tu zapadnete prachem a začnete v klidu a pokoji tlít.
Přichází chlápek se zatraceně dlouhým vousem a lišáckým pohledem. Nikoho z vaší rodiny teda nepřipomíná ani náznakem. Jednou nohou podupává a dřevěná podlaha se začíná mírně houpat. Připomíná to rytmus vlaku. Ta dap, ta dap... Jako správný hobo začíná vyprávět, jedna historka střídá druhou. Čas utíká. Ani jste si nevšimli, kdy se vytasil s tou kytarou z krabice od doutníků (jó, s takovou, na kterou začínala řádka těch největších bluesovejch hrdinů - teda, alespoň to tvrdili v tisku). Občas sebou podivínsky škube a po chvilce zase soustředěně hraje s výrazem pana učitele ze sousední vsi. Než se stačíte vzpamatovat a zeptat se na jméno, zmizí.
Seasick Steve, zastánce živočišnější strany blues natočil nové album. Tady není na místě krákat o tom, jestli je ta deska lepší či horší než předešlé. Tady jste prostě někde naskočili a jedete. Každá další deska znamená pokračování příběhu. Někdy se u vás ten vypravěč zastaví a někdy vaši chalupu mine. Život jde dál a vy se těšíte na jeho další návštěvu. Ta letošní pobaví královsky.
Úvodní lehounce ve větru povlávající Treasures s akustickou kytarou a vyprávějícím polohlasem je nejen ideálním vstupem,... číst dále
Potřebujete pořádně rozkývat dřevěnou verandu, a zrovna se široko-daleko nad mořem kukuřice neobjevuje žádný bouřkový mrak a ani se nezvedá výraznější vítr. Prostě klid, mrtvo. Víte, že by se mělo něco stát, jinak tu zapadnete prachem a začnete v klidu a pokoji tlít.
Přichází chlápek se zatraceně dlouhým vousem a lišáckým pohledem. Nikoho z vaší rodiny teda nepřipomíná ani náznakem. Jednou nohou podupává a dřevěná podlaha se začíná mírně houpat. Připomíná to rytmus vlaku. Ta dap, ta dap... Jako správný hobo začíná vyprávět, jedna historka střídá druhou. Čas utíká. Ani jste si nevšimli, kdy se vytasil s tou kytarou z krabice od doutníků (jó, s takovou, na kterou začínala řádka těch největších bluesovejch hrdinů - teda, alespoň to tvrdili v tisku). Občas sebou podivínsky škube a po chvilce zase soustředěně hraje s výrazem pana učitele ze sousední vsi. Než se stačíte vzpamatovat a zeptat se na jméno, zmizí.
Seasick Steve, zastánce živočišnější strany blues natočil nové album. Tady není na místě krákat o tom, jestli je ta deska lepší či horší než předešlé. Tady jste prostě někde naskočili a jedete. Každá další deska znamená pokračování příběhu. Někdy se u vás ten vypravěč zastaví a někdy vaši chalupu mine. Život jde dál a vy se těšíte na jeho další návštěvu. Ta letošní pobaví královsky.
Úvodní lehounce ve větru povlávající Treasures s akustickou kytarou a vyprávějícím polohlasem je nejen ideálním vstupem, ale i náznakem, proč Seasick Stevea tak milují naslouchající mladící z řad nové folkové generace. Pak začne odťukávat nenápadný kytarový motiv, z něhož se přidáním žhavé kytary a na kost ohlodaných bicích stane náramná boogie jízda You Can’t Teach an Old Dog New Tricks. V druhé části je slide s bicími dokonale vtahující do víru. Dupej, skákej, vykřikuj. Hodně ostrá záležitost hned na začátku. Silně mi to připomíná jednu zásadní tlupu. Nemám rád přirovnání, takže budu mlčet. Ale jestli se přistihnu, že to tam zas je, asi se s tím vytasím. Střih.
Rozostřený, mlžný obraz, strašidelná kytara, kterou snad zaslechnete jen v lesích poblíž bydliště strýčka Lelanda. Burnin’ Up. Atmosférická a pomalu se ploužící do finále. Následuje hřmotné a pádící Don’t Know Why She Love Me But She Do. Odsekávající bicí unisono provázené do ruda nažhaveným kytarovým lampovým zvukem. Za přispění banja se řítí vstříc rytmicky kulometnému konci. No, ještě to udržím, ale zase jsem to tam slyšel. Sakra.
Je vám už naprosto jasné, proč toho vousáče smečka Grinderman ráda doprovázela kdysi před léty. Následují akustické Have Mercy on the Lonely a Whiskey Ballad (příruční rytmizace a pískaný motiv). Jo, nedělní čajíček to vážně není. Back in the Doghouse. Takže zpět do rozohněného zvuku elektrické kytary a zběsilého úprku. Opět ty punkově přímé bicí. Teď už to nejde nevypustit. Led Zep. Ale ono je to vlastně přirozené, když už je mezi zúčastněnými jeden ze čtyřky - John Paul Jones. Kruh se uzavírá. Deska má stále větší spád. Akustická Underneath a Blue and Cloudless Sky, opět více folk něž blues. Hlas vypravěče kraluje. Stejně tak v následující písni s mohutným, rozléhajícím se a opakovaným zvoláním What a Way to Go! Jde se do finále. Po dřevním blues Party příchází jedna z nejvydařenějších věcí na albu Days Gone. Kytara sice tiše, ale zlověstně přede a vy čekáte bouři, která přichází a mizí, aby se vrátila ještě silnější. Zatraceně dynamická záležitost. A závěrečná It’s A Long Long Way se sborovým refrénem. To aby kterékoli zápraží, kterýkoli vagón, kterékoli místo na zemi mohlo i po tom, co se Seasick Steve přesune jinam, dál znít jeho příběhem.
Žádná bouře už týdny nepřišla. Všude kolem je ticho. I přesto je na vaší verandě rozházený nábytek, po podlaze lahve i košile a houpací křeslo, lampa i rádio vyhozené na střechu. Než jste se stačili vzpamatovat a zeptat se na jméno, zmizel.
Komentáře