Sepultura - Kairos

Thrash, stratocaster, delay, místo bubnu vlak a jednou za deset let vyražený dech. Sepultura znovu dostala chuť na jednoduchou a přímočarou věc – stojím na straně, kde je jedno jak, s kým, kdy, ale dokonale! Stojím na straně, kde odchod klanu Cavalera nikoho nepobuřuje, protože to je (to) nejlepší, co Sepulturu po nepatřičném odklonu k nu-metalu mohlo potkat. Začalo to Maxovým (1997) a skončilo Igorovým (2006) odchodem, ovšem to není důvod ke katarzi, protože nová deska Kairos je stavěná přesně pro ty, kteří vyhledávají Sepulturu z desek Chaos A.D. a Against. Sepultura musela od svého počátku naštvat své fans tolikrát, že je div, že nějací vůbec zůstali – jsou možná noví, ale všichni dobře vědí, že ryzí metalista neodpouští. Jak tedy naložit s tím, co se zdá nebýt Sepulturou? Možnost je jen jedna: poslouchat vysoký vkus. In Kairos veritas.

Skoro jsem na Sepulturu zanevřel. Jen z nouze nebo při bizarní příležitosti nostalgicky zaznělo Chaos A.D. nebo Against: dvě desky, které kapelu definují. Nikdy jsem nebyl fanda přímočarého metalu a pseudokosmopolitní etno kultury, prvků, které do Sepultury vnesl „kult“ Cavalera. Můj Major představuje vkus a v případě Sepultury to je Andreas Kisser. Chaos A.D. je součet thrashového zvuku, odrhovaček a nové atmosféry, která diktuje moderně. Snad nejlépe to lze dosvědčit songem Biotech Is Godzilla, který napsal Jello Biafra. Zbytek desek bloudí světem a hledá metody, jak se mi zavděčit. Před a po Chaos A.D. s Cavalerou za majkem nebylo nic, co by se dalo označit jako vrchol jinakosti. Zlom přichází až s deskou Against, kde je Max vystřídán šestimetrovým Derrickem Greenem. Skupina se zbavuje imbecilní nálepky „neo-thrash“ a znovu nachází sílu dělat věci prostě. A že se to povedlo, dokazuje i nařvání vokálu do songu The Waste Mikem Pattonem, který byl součástí singlu Against.

Roztroušená demence

Když je demence zakořeněná hluboko, těžko ji nalíčit. Naposledy, co jsem byl na Sepultuře (Akropolis, 2003), hráli hlavně songy z období, kdy místo Greena zpíval Cavalera. Takže jsem opět slyšel tu nevkusnou Sepulturu a ještě k tomu jinak. Abych nepeskoval jen jednu stranu, když jsem byl na Soulfly, bylo to stejné – hráli songy od Sepultury. Takže jsme tu měli dvě kapely, které hrály songy svého předchůdce, a ti, kdo se těšili na aktuální stuff, si mohli nasrat. Nevím, jak to je momentálně na koncertech Sepultury nebo Cavalera Conspiracy, ale po tomto neobratném psím kousku jsem se Sepulturou v rozvodovém řízení.

Čas hojnosti

Název snad ještě nikdy tolik nevystihoval obsah jako v případě Kairos (bůh příhodného času). Sepultura vydala poslední materiál ve chvíli, kdy už se zdálo, že se rozpustila v zapomnění. Kairos je návrat k thrashovému praobrazu všeho jednoduchého. Zpátky je hra s echem a mrazivým sólem. Za charakteristickou konstrukcí stojí i nový bubeník Jean Dolabella, který už hrál na desce A-Lex (2009). Novotu otevírá song Spektrum a podle prvního riffu poznáte, kdo tlumí jako kulomet a kdo vystřílí všechny pochybovače. Tenze se pomalu napíná a praská u coveru Just One Fix (Ministry). Od tohoto momentu vojska kulometů panují: Dialog, Seethe, Born Strong. A nejagresivnější je Mask. Ten zní jako Mars Volta, jen místo ema je tu thrash. A to nepočítám, že na deluxe edition je cover Firestarter (Prodigy).

vyšlo ve Full Moonu #16