Sex Pistols - Never Mind The Bollocks, Here's the Sex Pistols

Pro někoho výchozí bod punkového velkého třesku, epicentrum, první kapitola, dvanáctero základních přikázání. Pro jiné ovšem naopak chvíle, kdy se vlna punku přelivší se přes oceán do Británie zhroutila do podoby módního zboží. Ať tak, či tak, album Never Mind the Bollocks, Here's the Sex Pistols tvoří v rockové historii uzel, po němž bylo najednou všechno jinak.

Faktem je, že v případě Sex Pistols je extrémně těžké a možná i nežádoucí oddělovat muziku samotnou od všeho kolem: image, společenských excesů a skandálů, manipulativního talentu Malcolma McLarena v pozadí. Je velkou otázkou, jestli by písně kapely samy za sebe, bez celého toho humbuku, měly stejně velký dopad na vývoj rockové hudby v následujících desetiletích. Spíš bych řekl, že měly štěstí na souhru okolností. Doba definitivně nazrála k ostrému generačnímu přelomu. Britská mládež měla plné zuby stárnoucích hippies a artrockových monster zalykajících se vlastní důležitostí. Svoje frustrace toužila vybíjet nefiltrovaně, hrubě, konvencím navzdory. A veřejná prezentace Sex Pistols – urážky, rvačky, provokace, opilecké výtržnosti, nihilistické výroky – to všechno mělo pro dospívající Angličany neodolatelnou příchuť radikální revolty proti světu jejich rodičů. Teď měli svou vlastní muziku, čím primitivnější, tím lepší. Jména Led Zeppelin nebo Pink Floyd se aspoň na krátký čas stala sprostými slovy, přitažlivější, než virtuózní kytarové sólo teď byl nenávistný plivanec od zpěváka schytaný na koncertě v první řadě. Ta nahromaděná energie a vztek musely ven a to pokud možno co nejpřímější cestou.

Pro dvanáct písniček na jediné studiové desce Sex Pistols je zásadní devizou právě energie, kterou se kupodivu podařilo převést do vinylových drážek v jen o málo ztenčeném množství. Hudebně se nic moc inovativního neděje, a to i v kontextu protopunkových předchůdců. Písně využívají základní obraty z rockového slabikáře, výrazněji se odlišují snad jen melodičtější Seventeen a volnější Submission, která jakoby lehce předjímala budoucí působiště Johnnyho Rottena (Lydona) v Public Image Ltd.

Není to nic jiného, než starý známý rock'n'roll, ovšem zahraný s nebývale jedovatým gustem. Melodickou hravost Ramones nahrazuje Rotten jízlivým povykováním vyšinutého asociála, hity se ale přesto klubou velmi snadno. Holidays in the Sun, Bodies, God Save the Queen, Anarchy in the U.K., Pretty Vacant nebo pro mě vůbec nejpovedenější E.M.I., to jsou dnes prověřené stránky z historie, ovšem ohmatané a stále ohmatávané tak, že o zatuchlosti nemůže být řeč. Kytara Steva Jonese nehraje ani tón navíc, rube punkovou rudu tím nejjednodušším způsobem, ale nesmírně efektně a dravě. Ani Paul Cook za bicími nehýří nadbytečnými parádičkami, hlavní je držet rytmus a třískat do škopků, co to dá. Baskytara je kapitola sama pro sebe. Její stávající držitel Sid Vicious, spíš tragický maskot kapely než platný hráč, není na albu prakticky slyšet, basu buď nahrál bývalý člen skupiny Glen Matlock, nebo Sidovy party překryl svými kytarista Steve Jones.

Album Never Mind the Bollocks... je fajn. Dokonce moc fajn. Ale o genialitě bych se mluvit neodvažoval. Spousta jejich souputníků (The Clash, Stranglers, The Jam, The Undertones a další) psala lepší písně, nástupničtí PiL zase odvážněji experimentovali. To, že se tahle deska stala nevyčerpatelnou studnicí inspirace pro nepřehledné zástupy zdaleka nejen punkových následovníků, není jen otázka jejích hudebních kvalit, ale v podstatné míře i jejího postavení jako symbolu celého hnutí. Věty typu „Pistole? Vole, to je přece klasika!“ se často říkají proto, že se to patří, že se to očekává. Ale i když je podle mě album nadhodnocené, stejně má i dnes grády a neodolatelné anarchické kouzlo.