Shearwater - Jet Plane and Oxbow

Sotva se dobrodruh, novinář, vystudovaný ornitolog a pianista Jonathan Meiburg koncem devadesátých let přidal k indierockovým Okkervil River, v tu ránu si kápli do noty s frontmanem Willem Sheffem. První výsledky společného úsilí na sebe nenechaly dlouho čekat, řada z nich ale svou poeticky vyklidněnou atmosférou do ryčného repertoáru mateřského souboru nezapadla. Nezbývalo, než si založit další kapelu.

V kategorii nenápadné bokovky, která by ulevila tvůrčímu přetlaku, však Shearwater dlouho nevydrželi. Autorský tandem šlapal jak hodinky, zájem publika narůstal a k debutovému albu The Dissolving Room plnému křehké folkové melancholie velmi rychle přibývali mladší sourozenci. Jenže s každou další šňůrou a našlapaným diářem bylo čím dál jasnější, že tříštit síly nepůjde donekonečna. Sheff se po třech deskách rozhodl soustředit na domovskou sestavu, Meiburg upřednostnil Shearwater a s úspěšnou nahrávkou Palo Santo se po letech osmělil k čilejším rytmům a výrazně zpěvnějším melodiím.

Svou roli nepochybně sehrála i změna labelu. Hudba z ptačí perspektivy. Volnost, rozhled a vůkol jen nekonečné dálky. Všechno tohle songy Shearwater v něžných obměnách symbolizovaly od samého začátku. Pod křídly Matadoru však začalo jejich posmutněle líbezné písničkářství nabírat zřetelně plnější kontury, s albem Rook kapela překvapivě vyrazila na šňůru rovnou s Coldplay. Rozvíjený důraz i sporé náznaky rockovějších poloh (The Snow Leopard) fungovaly na výbornou, k úkrokům z nastoupené cesty nebyl nejmenší důvod, následující desku The Golden Archipelago dokonce spoluprodukoval John Congleton z The Paper Chase. Zvukovou proměnu stvrdila parta z texaského Austinu o dva roky později podpisem u kultovní stáje Sub Pop. Když se na jaře 2012 objevili v olomouckém Jazz Tibet Clubu, nechtěl je nadšený dav pustit z pódia. Tou dobou už kapela spoléhala na své dosud nejdivočejší album Animal Joy a na setlistu si hýčkala fláky, za které by se nestyděl ani ten nejzatvrzelejší postrockový čaroděj. Drtivou sílu nekonečných repetic v závěru hymny Insolence si pamatuju doteď.

Na novince Jet Plane and Oxbow jdou Shearwater ještě dál a pro skalní příznivce přísahající na starší diskografii bude především první polovina alba menším šokem. Zčásti za to může autorská vyzrálost frontmana, své jistě udělalo i angažmá Briana Reitzella, všestranného bubeníka a skladatele, jehož zkušenosti zahrnují krom jiného i dohled na soundtracky k filmům Ztraceno v překladu a Horší už to nebude. Jistotou je Meiburgův naléhavý zpěv, který nestrojeně přechází od procítěné recitace až k exaltovanému křiku. Úvodní Prime překvapuje nejen směsí pulzující elektroniky a zneklidňujícího piana, ale i přirozeností, s níž nenuceně rozkvete v oslnivý a vtahující otvírák. V jednoznačném singlu Quiet Americans už není pochyb, že co do žánrového rozpětí kapela odvážně otočila kormidlem proti proudu času. Na prvoplánové hity Meiburgovi kumpáni nikdy nebyli, ale tenhle kousek z hlavy hned tak nedostanete, za podobně obratnou práci se synťáky by se nestyděli ani zasloužilí veteráni z Depeche Mode. Nečekanému příklonu k rozdováděnému tanečnímu zvuku následně přitakává čiperná A Long Time Away, stejně jako postpunkově tepavá Radio Silence, kterou si Shearwater nechali téměř na závěr.

Navzdory archivním ingrediencím nejde o pochybný průlet obstarožním vetešnictvím, z desky srší vášeň jdoucí ruku v ruce s nespoutaným entuziasmem, zní lehce, sebevědomě a navýsost energicky. Výjimku z pravidla představují poklidný pomaláč Only Child, ale i rozmáchlá balada Wildlife in America, sázející na dialog elektrické kytary s piánem. Zato u Glass Bones a Pale Kings si přijdou na své milovníci přímočaře vzletných riffů. Svůdně neklidnou basu pro změnu protežuje roztěkaná nadžánrovka Filaments, kterou uzavírá exotické kytarové sólo.

Zarážející je protiváha, kterou optimistický ráz skladeb nachází v konfliktních textech, svědčících o zlosti a rozčarování jejich pisatele. „Šlo mi o určitou formu protestu, ale nechtěl jsem, aby to vyznělo hloupě a kazatelsky. Vlastně je to dopis na rozloučenou, psaný v hněvu a zuřivě, ale zároveň s láskou a něhou, jako při rozchodu.“ A s kým že se Jonathan Meiburg rozchází? „S Amerikou, nebo spíš tím, co představuje, s tím, jací jsme. Mám to tady rád, ale taky mě občas všechno pěkně štve. A myslím, že stejně to má hromada dalších, takže ta deska měla být jakýmsi světlem majáku, které by říkalo: ‚Nejste v tom sami.‘“ Úsměvné? Naivní? Pravdou je, že podobně bezelstnou upřímnost dnes v hudbě nabízí málokdo.

Recenze vyšla v časopise Full Moon #58.