Album A Kiss in the Dreamhouse se ubírá výrazně jinou cestou než jakou šla nesmiřitelná kytarová masáž na předchozím gothic-rockovém masterpiece Juju. Svým bohatým zvukovým profilem navazuje spíš na trojku Kaleidoscope, tehdejší opatrnou snahu o barevnější a různorodější aranže ale dovádí mnohem dál. A výsledek je ohromující. Z kapely se nosné nápady jen sypou, energické hity se báječně doplňují s odvážnými experimenty, nevýraznou skladbu tu nenajdeme. Pestrý sound navíc skupině vůbec neubírá na signifikantní zlověstnosti, kombinace popových nebo psychedelických prvků s temně postpunkovým jádrem naopak vytváří napětí, které by se dalo porcovat.
To platí hned pro úvodní Cascade, roztáčející se jakoby v nějaké přízračné spirále, stejně jako Green Fingers, kterou v duchu výše řečeného zpestřuje drobný motiv flétny. Intenzivnější práci s možnostmi studia demonstruje Obsession, dýchavičné procesí vedené ostrými kytarovými vrypy a zvony, s nádherně načasovaným vstupem smyčcového kvarteta. Frenetický kvapík She's a Carnival žene vpřed neúprosný cval Budgieho bicích, zatímco monotónní smyčka tvořící páteř skladby Circle vrací kapelu zpět do experimentálnější polohy. Následující Melt!, pulzující horečnatou sexualitou, je jednou z nejkrásnějších skladeb Banshees vůbec, její smyslně tajuplná atmosféra dokonale koresponduje s procítěným zpěvem Siouxsie.
Představa všestrhávajícího víru či spirály se mi v souvislosti s... číst dále
Album A Kiss in the Dreamhouse se ubírá výrazně jinou cestou než jakou šla nesmiřitelná kytarová masáž na předchozím gothic-rockovém masterpiece Juju. Svým bohatým zvukovým profilem navazuje spíš na trojku Kaleidoscope, tehdejší opatrnou snahu o barevnější a různorodější aranže ale dovádí mnohem dál. A výsledek je ohromující. Z kapely se nosné nápady jen sypou, energické hity se báječně doplňují s odvážnými experimenty, nevýraznou skladbu tu nenajdeme. Pestrý sound navíc skupině vůbec neubírá na signifikantní zlověstnosti, kombinace popových nebo psychedelických prvků s temně postpunkovým jádrem naopak vytváří napětí, které by se dalo porcovat.
To platí hned pro úvodní Cascade, roztáčející se jakoby v nějaké přízračné spirále, stejně jako Green Fingers, kterou v duchu výše řečeného zpestřuje drobný motiv flétny. Intenzivnější práci s možnostmi studia demonstruje Obsession, dýchavičné procesí vedené ostrými kytarovými vrypy a zvony, s nádherně načasovaným vstupem smyčcového kvarteta. Frenetický kvapík She's a Carnival žene vpřed neúprosný cval Budgieho bicích, zatímco monotónní smyčka tvořící páteř skladby Circle vrací kapelu zpět do experimentálnější polohy. Následující Melt!, pulzující horečnatou sexualitou, je jednou z nejkrásnějších skladeb Banshees vůbec, její smyslně tajuplná atmosféra dokonale koresponduje s procítěným zpěvem Siouxsie.
Představa všestrhávajícího víru či spirály se mi v souvislosti s písněmi kapely nabízí až podezřele často a je to i případ skladby Painted Bird inspirované stejnojmenným románem Jerzyho Kosinskiho. Další jasný hit a vděčné koncertní číslo. Malý šok pak představuje psychedelický jazz v písni Cocoon, jejíž text, jak Siouxsie přiznává, vznikl pod vlivem LSD a hudební složka pro změnu nápadně připomíná pozdější synkopické hrátky Roberta Smithe ve skladbách typu The Love Cats. Závěr patří hřmotným bicím a agesivním houslovým smykům v Slowdive, dost nepravděpodobném pilotním singlu, v němž se vrací téma sexu, pro Siouxsie čerstvě randící s Budgiem zjevně neodbytné.
Albem A Kiss in the Dreamhouse se uzavírá angažmá kytaristy Johna McGeocha v kapele, během něhož Siouxsie and the Banshees vydali tři fantastické, dodnes čerstvě znějící a inspirující desky. Jestliže Juju aspiruje na jednu z úhelných gothic-rockových nahrávek, následující kolekce prokázala, že se od kapely lze nadít ještě lecjakého překvapení a že přes jasnou tvůrčí integritu a snadno rozpoznatelný rukopis nemá v úmyslu setrvávat v jednou narýsovaných žánrových teritoriích. Zkoumání temných, bizarních a iracionálních hlubin lidské duše sluší secese (viz Klimtem ovlivněný obal desky) stejně jako gotika.
Komentáře