Siouxsie and the Banshees - Juju

Smysl pro tajemno a magično byl v hudbě Siouxsie and the Banshees vždycky přítomný. Titulem i obalem svého čtvrtého alba, odkazujícími k západoafrické rituální praxi, tento dojem ještě posílili a vrhli do světa devatero písní, které skutečně znějí jako součásti nějakého zlověstného obřadu. Jenže ačkoliv by názvy některých skladeb (Spellbound, Halloween, Voodoo Dolly) mohly svádět k domněnce, že i v textech se to okultními tématy jen hemží, Siouxsie Sioux ani Steven Severin nejsou vypravěči brakových hororů. Démony, o nichž píší, nacházejí v reálném světě kolem sebe, v hlubinách lidské psychiky, v ohlasech skutečných událostí. Tím děsivější jsou a tím silnější mají písně účinek. I díky tomu je Juju kolekce mimořádně intenzivní, temná i svůdná, ve svých nejvypjatějších momentech takřka závraťová.

Čtveřice, která nahrála předchozí desku Kaleidoscope, se protentokrát vzdala experimentování se syntezátory a vsadila na energický kytarový zvuk. John McGeoch se příležitosti chopil bravurně a zahalil písně do vzrušující a vrstevnaté tkáně riffů, vyhrávek i ruchů. Jeho kytara je syrová, agresivní, ale i zneklidňující a tajuplná, hlavně však nesmírně vynalézavá. Dalším klíčovým trumfem je vokál Siouxsie Sioux, který jde v naléhavosti na hranice svých možností. V těch nejchmurnějších litaniích jako je Night Shift nebo jako přízračný oceán se převalující Voodoo Dolly je zpěvačka skutečným andělem zkázy, v závěru Head Cut její expresivní zpěv skoro bolí.

Neméně uhrančivá je ovšem i v chytlavějších skladbách dominujících A-straně. Spellbound, jeden ze zásadních hitů kapely kroužící jako dravý vodní vír, zasněná Into the Light se zefektovanou kytarou, Arabian Knights, reflektující ponižující zacházení se ženami na Blízkém východě, freneticky pádící Halloween, supí voyerismus pranýřující Monitor, v níž řezavý kytarový riff a Siouxsiino úpěnlivé vytí posluchače přímo hypnotizují, všechno to jsou post-punkové klenoty nevšední ponuré nádhery.

Ať už zuřivě bouřící nebo strašidelně zaříkávající, skupina jako by neustále na posluchače vyvíjela neúprosný emoční tlak. Její hudba je na Juju v každém okamžiku osudovým dramatem, dechberoucím představením, v němž není místo pro běžnou popovou plytkost. Všechno jako by se tu sešlo v tom správném poměru. Útočná syrovost punkových začátků se sofistikovanější dynamikou a aranžemi, zvukový teror se silnými melodiemi. Siouxsie and the Banshees zažívají svůj druhý vrchol a nesmlouvavým způsobem válcují konkurenci.