Ruku v ruce s radikálně překopanou sestavou kapely jde na albu Kaleidoscope i výrazná změna zvuku. Poté, co McKay s Morrisem za dramatických okolností zběhli z turné k desce Join Hands, bylo pro osiřelou dvojici Siouxsie Sioux a Steven Severin nutností najít pro nasmlouvané koncerty náhradu co nejrychleji. Zatímco angažmá Roberta Smitha zůstalo podle předpokladů jen dočasným záskokem, bubeník Budgie z The Slits se ve skupině zabydlel a stal se nejen jejím třetím stabilním pilířem, ale záhy také životním partnerem její uhrančivé zpěvačky. Post kytaristy, v dějinách Siouxsie and the Banshees ten nejfrekventovanější, nakonec obsadil John McGeoch, muzikant se zkušenostmi ze skupin Magazine a Visage.
Co tě nezabije, to tě posílí, řeklo si možná nově ustavené kvarteto, a nasměrovalo kapelu k poněkud odlišným zvukovým ideálům, než jaké vzývala první dvě alba. Ve srovnání s nimi aranžmá jedenácti písní na Kaleidoscope hýří barvami. Do skladeb Lunar Camel nebo Red Light vstupují syntezátory a bicí automat, epizodní role v nástrojovém arzenálu dostávají saxofon, sitár, klávesová harmonika, dokonce spoušť fotoaparátu. McGeochova kytara je strukturovanější a zdobnější, rytmicky ostré figury střídají klouzavé arabesky i strašidelné disonance, které v písni Hybrid podkresluje stejně neukázněný saxofon.
Výrazný posun zaznamenala i rytmika. Budgieho bubnování je pružnější a perkusivnější, než přímočarý Morrisův styl, zároveň však velmi úsporné a... číst dále
Ruku v ruce s radikálně překopanou sestavou kapely jde na albu Kaleidoscope i výrazná změna zvuku. Poté, co McKay s Morrisem za dramatických okolností zběhli z turné k desce Join Hands, bylo pro osiřelou dvojici Siouxsie Sioux a Steven Severin nutností najít pro nasmlouvané koncerty náhradu co nejrychleji. Zatímco angažmá Roberta Smitha zůstalo podle předpokladů jen dočasným záskokem, bubeník Budgie z The Slits se ve skupině zabydlel a stal se nejen jejím třetím stabilním pilířem, ale záhy také životním partnerem její uhrančivé zpěvačky. Post kytaristy, v dějinách Siouxsie and the Banshees ten nejfrekventovanější, nakonec obsadil John McGeoch, muzikant se zkušenostmi ze skupin Magazine a Visage.
Co tě nezabije, to tě posílí, řeklo si možná nově ustavené kvarteto, a nasměrovalo kapelu k poněkud odlišným zvukovým ideálům, než jaké vzývala první dvě alba. Ve srovnání s nimi aranžmá jedenácti písní na Kaleidoscope hýří barvami. Do skladeb Lunar Camel nebo Red Light vstupují syntezátory a bicí automat, epizodní role v nástrojovém arzenálu dostávají saxofon, sitár, klávesová harmonika, dokonce spoušť fotoaparátu. McGeochova kytara je strukturovanější a zdobnější, rytmicky ostré figury střídají klouzavé arabesky i strašidelné disonance, které v písni Hybrid podkresluje stejně neukázněný saxofon.
Výrazný posun zaznamenala i rytmika. Budgieho bubnování je pružnější a perkusivnější, než přímočarý Morrisův styl, zároveň však velmi úsporné a uvážlivé. Banshees mají díky němu možnost nahlédnout do více dynamických pater, od vířivého kroužení v Happy House nebo Skin, přes strojový cval Trophy až po vláčnou odevzdanost Desert Kisses. Jindy přenechá šíření syntezátorové námrazy automatu nebo jen dohlíží z povzdálí, jako ve skladbě Tenant, jíž pro změnu dominují Severinovy zmutované basové linky.
Nálada písní zůstává potemnělá a zneklidňující, ale sevření ubíjející klaustrofobní tísně povoluje a skupina teď posluchače provádí spíše bizarními krajinami snů a fantazií. Ty ale nejsou o mnoho bezpečnější ani konejšivější. Siouxsie se Severinem neztrácejí zálibu v tématech, která v rockových písních nenajdeme často, inspirují se schizofrenií (třeskutě hitová Christine), pornoprůmyslem (Red Light) nebo plastickou chirurgií (Paradise Place), jsou fascinování pocity odcizení, izolace a pomíjivosti. Ani píseň Desert Kisses, kterou Siouxsie označuje za romantickou, nevede k objetím v zapadajícím slunci, ale spíš k hořkému blouznění.
Siouxsie and the Banshees nastoupili cestu k vrstevnatějšímu, kultivovanějšímu soundu. Klávesy se staly pevnou součástí jejich vybavení a s nimi i stále troufalejší koketování s popovými vzorci. Jejich originální post-punková receptura však zůstala i se sladícími přísadami stejně pikantní. A pro předsudky netrpícího posluchače dokonce ještě dobrodružnější.
Komentáře