Siouxsie and the Banshees - The Scream

Tou nejdůležitější sudičkou při zrodu Siouxsie and the Banshees byli Sex Pistols. Víc, než jejich hudbou se ale zakládající duo Siouxsie Sioux a Steven Severin inspirovalo samotným jádrem punkového světonázoru, který Sex Pistols ztělesňovali. Máš nápady a vize? Tak tvoř a neohlížej se na technickou zdatnost. Neměli v úmyslu napodobovat přímo muziku, to spíš se svými vzory sdíleli pohrdání jejími konvencemi. Jestliže Sex Pistols v podstatě nehráli nic jiného, než rock'n'roll a veškerý koncept představovala nenávist ke všem a ke všemu, Siouxsie and the Banshees tohle nestačilo a hned od začátku nabrali podstatně experimentálnější a myšlenkově bohatší směr. Ten je brzy dovedl ke zcela originálnímu a průkopnickému hudebnímu vyjádření a k pozici klíčové kapely celé post-punkové generace.

Půdu debutovému albu The Scream prošlapala úspěšná singlová skladba Hong Kong Garden, takže o zvýšenou pozornost hudební veřejnosti bylo postaráno. Žádný další vyčnívající hit sice deska nenabídla, zato ale vyniká kompaktností a elektrizující, zlověstnou atmosférou. Čiší z ní existenciální úzkost, provokuje výběrem i zpracováním témat, je agresivní i hypnotická, naléhavá v každé minutě. Siouxsie jako zpěvačka vládne jedinečnou magií, v jejím projevu se potkává led s ohněm, chladná nedostupnost Nico s plamennou útočností Patti Smith. Spolu s účelnou ale flexibilní rytmikou (Steven Severin – basa, Kenny Morris – bicí) a řezavou i kvílející kytarou Johna McKaye roztáčí její hlas vzrušující spirálu neklidu i rozkoše, která se nesmlouvavě zavrtává do mozku.

Některé písně sviští v tempu doznívající punkové vlny (Carcass, Nicotine Stain), i tady už je ale nálada jiná, tajuplnější. Tím spíš to platí u střednětempých skladeb jako Overground nebo zrychlující Suburban Relapse, které vyvolávají dojem nějakého temného rituálu. Do relativně chytlavějších končin nahlížejí Jigsaw Feeling, Mirage nebo mimořádně působivá Metal Postcard, jinde zase kapela děsí disonantními kytarovými steny (Pure, úvod divoké verze Helter Skelter od Beatles), zvýšené ambice co do struktury a aranžmá (McKayův saxofon) projevuje závěrečná Switch. Nic ale netrčí, všech deset skladeb hraje na stejnou bránu a ani jednou nazamíří vedle.

The Scream zachycuje skupinu v její nejsyrovější podobě. Rafinovanější a různorodější aranžmá, klávesy, propracovanější zpěv, to všechno má teprve přijít. Žíravina je zatím neředěná, umělecké záměry v rozpuku. Už v této fázi (a pro někoho zejména v ní) ovšem Siouxsie and the Banshees fascinují výrazovou integritou, jedinečností a aurou přitažlivého nebezpečí. Palčivě sladkého jako volání propasti, nad níž stojíte.