Skunk Anansie - Wonderlustre

Vlna reunionů poslední doby dosáhla nebývalých rozměrů. Velké kapely devadesátek jako Rage Against The Machine, Reef, Blur, Faith No More, Jane’s Addiction a Stone Roses v blízké či ne tak dávné minulosti oznámily, že by to spolu mohly zase zkusit. Z takových opětovných dostaveníček obvykle vznikne jenom nějaké to mega turné po stadionech, které přinese věrným fanouškům radost a opětovným kamarádům z pódií finanční injekci, která pomůže zahojit staré rány a křivdy. To tak trochu popuzuje hudební kritiky, kteří pravdivě poukazují na to, že případná nová deska málokdy dosahuje kvalit těch vydaných před rozpadem skupiny. Troufalí „investigativci“ k tomu přidají něco ve smyslu: „Mladická energie je v prachu, zvuk je out a fosilům po čtyřicítce s velkými alimenty stejně nikdo nemůže to nasrání věřit… jo a ještě něco, už jenom vykrádají sebe sama.“

Ač patřím k stejnému druhu šťouralů, na návrat Skunk Anansie doprovázený vydáním kolekce největších hitů (jak taky jinak…) Smashes and Trashes, jsem se těšil spíš jako nekritický fanoušek. V předních řadách na jejich koncertě na RfP 2010 jsem pak stál v úžasu nad tím, že některé věci prostě nestárnou. Deska Wunderlustre ze stejného roku pak jen potvrdila, že tahle parta má co říct i po víc než desetileté přestávce. Proč tomu tak je? Důvodem číslo jedna je ONA – Deborah Anne Dyer známá jako Skin. Holohlavá čertice plivající v jedné sloce smrtelný jed, aby se z ní v té další stala roztomilá „holka od vedle“, kterou byste nejraději nosili na rukách a chránili před tím ošklivým světem venku.

Není to ale jen v ní. Téhle kaple to totiž dokonale „lepí“. Samozřejmě, že zbývající trojice muzikantů za slávu Skunk Anansie může děkovat především „plešaté zpěvačce“. Rozhodně ale nejsou nějakými bezvýznamnými figurkami v absurdním dramatu. To, že je potřebuje i Skin, se ukázalo na zvuku jejích dvou sólových desek. Ty nabízely kvalitní pop, vyskytovala se v něm však téměř výlučně poloha „raněné laně“, která se může zdát po třetím remixu stejné písničky trochu unylá. „Čertík z krabičky“ prostě potřebuje pro energické vyskočení impulzy v podobě mocného hrábnutí do strun elektrické kytary a pořádně energických bicích. Přesně to dostane v druhém tracku Wunderlustre, My Ugly Boy. Nástup tvrdých riffů střídá prostor pro Skin s tempem vtloukaným do uší kopákem – My ugly boy, my sweetest joy, Skunk Anasie jsou zpátky! Toto neměnné „tempo svižného pochodu“ zdobilo už Twisted (Everyday Hurts) v roce 1996 a kupodivu funguje i dnes. Jeho milovníci si ho vychutnají i u It Doesn’t Matter a Feeling The Itch, kde si refrén řvaný přes kapelu drtící to na plný výkon říká o zařazení tohoto kusu někam na závěr nových koncertů SA.

Recept na dokonale nadupaný rockový hit o třech minutách ovšem není v repertoáru britské party tím jediným. Samozřejmě nechybí ani pomalejší písně, ať už je to You Saved Me, I Will Stay But You Should Leave nebo asi nejlepší skladba alba, Talk To Much. V ní klasicky bezchybnou něžnou polohu Skin doplňuje epický hudební podkres s vyhrávkami, smyčci a monumentálními vzepětími evokujícími filmovou hudbu.

Skunk Anansie samozřejmě vyměkli a něco z původní živelnosti schází. Zajíkané „It’s fucking political“ tu už neuslyšíte, ale popravdě by to vypadalo v jejich věku poněkud směšně. Wunderlustre je téměř popově vyleštěná deska, navzdory tomu je rukopis kapely jednoznačně čitelný a nejlepším vysvědčením je, že se nedá označit za nijak vyčpělý nebo překonaný. Kdyby byl každý „návrat legend“ takto důstojný, zbavily by se reuniony své negativní nálepky. Ti, co byli do Skin někdy platonicky zamilovaní, přestože je jinak „holohlavá holka v podesraných skejťáckých kalhotách“ to poslední, co by označili za přitažlivé, si mohou hodnocení vylepšit klidně až na tu nejvyšší hodnotu.