Sleater-Kinney - The Woods

Odešly na vrcholu. Děvčata ze Sleater-Kinney s každou deskou posouvala hranice svých možností, až je s finální písňovou kolekcí The Woods rázně zlikvidovala. Ve srovnání s ní působí předchozí alba skoro krotce. Obě kytary byly podrobeny hloubkové efektové tortuře a hned od úvodní skladby The Fox řádí jako utržené ze řetězu. Typické riffové odpovídačky sice nezmizely, ale tentokrát se odehrávají někde v oku hurikánu. Vstřebaly silné noisové injekce a snad jen vynalézavé a spolehlivé bicí Janet Weiss jim brání, aby se totálně nesplašily. K tomu má muzika nejblíž v jedenáctiminutové Let's Call It Love, která se postupně zvrhává do gradujícího hlukového jamování.

Kapela ale neztratila cit ani pro úderně hitové šrapnely, což dokazuje především souvislá řada What's Mine Is Yours, Jumpers, asi nejjemnější Modern Girl a Entertain, z níž se rekrutují i singlové vějičky. I do takových písní se ovšem nabourávají divoké distorzní pasáže, které je nadobro vzdalují šancím proniknout do rádiových vln a mají na svědomí i kompoziční členitost a prodlužující se stopáže písní nezřídka atakující nepunkovou čtyřminutovou hranici.

Ty nejlepší tradice americké nezávislé scény druhé poloviny 80. let (Pixies, Sonic Youth, Throwing Muses) se na albu The Woods slévají do konzistentního a dravého proudu s jasnou vlastní vizí, bez epigonství a s monstrózní zvukovou výbavou. Obligátní směřování podobných kapel k čím dál uhlazenější produkci u Sleater-Kinney neplatí, toto album dosvědčuje pravý opak. Těžko říct, kam by se jejich tvorba ubírala nebýt rozchodu, jestli by dál rostla nebo začala recyklovat. Jisté ale je, že díky tomuto albu po nich zůstala dlouhá a pikantní chuťová stopa.