Slowdive byli jednou z kapel, která se podílela na make-upu shoegaze, ale uměla i country. Postmoderna nerelativizuje zážitky, hledá, jak zkombinovat nečekané. Řecké národní jídlo souvlaki jsou nejčastěji odřezky jehněčího, ale kdybych měl hledat paralelu s jejich hudbou v oblasti kulinářství, asi bych se zastavil... u většího množství sladkého šnapsu. Ne, tohle není hudba pro holky, jen shoegaze bývá často dream popem a ten je sladký jako reklamní kalhotky, i když kameraman je vyjetý jako ratlík v rajtkách. Ne tak jako pětičlenná kapela, která vizuálně vychází z tmavých beatlesovských čupřin a „éterické“ divy (jehla, falus na souvlaki). Všechno funguje, jak má, jen tohle není shoegaze, který trhá chodník nebo rozvazuje kytaristům tkaničky, ale sladký alkohol v zakloněné hlavě, zakloněné možná až příliš dlouho.
Nejdůmyslnější je skladba Sing. Nerezignuje na melodii a hitovost, nepotírá nejlepší stránky kapely, ale zároveň se přehrabuje ve zvukových možnostech a předkládá nové střihy. Brian Eno jako spoluautor: tekuté zvuky jsou průraznější a „snová“ nebo „zasněná“ nemá tak očekávatelný charakter. Jakmile se dostanete do shoegazeového podloží a jde vám o jednotlivé barvy žánru, škály se slévají. Eno ale potlačuje kytarové mžitky a tlačí na vkusnou (sick!) atmosférickou elektroniku, která k jejich hudbě přirozeně pasuje.
Dramaturgii alba povyšují úkroky stranou. Citovaná bývá sborová Dagger, jejíž kouzlo vězí... číst dále
Slowdive byli jednou z kapel, která se podílela na make-upu shoegaze, ale uměla i country. Postmoderna nerelativizuje zážitky, hledá, jak zkombinovat nečekané. Řecké národní jídlo souvlaki jsou nejčastěji odřezky jehněčího, ale kdybych měl hledat paralelu s jejich hudbou v oblasti kulinářství, asi bych se zastavil... u většího množství sladkého šnapsu. Ne, tohle není hudba pro holky, jen shoegaze bývá často dream popem a ten je sladký jako reklamní kalhotky, i když kameraman je vyjetý jako ratlík v rajtkách. Ne tak jako pětičlenná kapela, která vizuálně vychází z tmavých beatlesovských čupřin a „éterické“ divy (jehla, falus na souvlaki). Všechno funguje, jak má, jen tohle není shoegaze, který trhá chodník nebo rozvazuje kytaristům tkaničky, ale sladký alkohol v zakloněné hlavě, zakloněné možná až příliš dlouho.
Nejdůmyslnější je skladba Sing. Nerezignuje na melodii a hitovost, nepotírá nejlepší stránky kapely, ale zároveň se přehrabuje ve zvukových možnostech a předkládá nové střihy. Brian Eno jako spoluautor: tekuté zvuky jsou průraznější a „snová“ nebo „zasněná“ nemá tak očekávatelný charakter. Jakmile se dostanete do shoegazeového podloží a jde vám o jednotlivé barvy žánru, škály se slévají. Eno ale potlačuje kytarové mžitky a tlačí na vkusnou (sick!) atmosférickou elektroniku, která k jejich hudbě přirozeně pasuje.
Dramaturgii alba povyšují úkroky stranou. Citovaná bývá sborová Dagger, jejíž kouzlo vězí v kontextu nahrávky, mezi mlžným oparem elektriky je podmalovaná jen akustickou kytarou. Jako když jedete volným pádem setrvačnosti a místo nižší rychlosti dáte neutrál – motor se ztiší a věci mají ostřejší obrysy. (Jestli se o tuzemské „legendě“ Prouza říkalo, že navazuje na to nejlepší z ostrovního post-punku, musely kořeny být okopávané i jinou motyčkou.) Souvlaki je považováno za nejlepší album Slowdive a dvoudisková reedice z roku 2005 obsahuje remixy, tracky z EP nebo nikdy nevydaný cover Lee Hazlewooda a Nancy Sinatry, Some Velvet Morning. Východisko nezní špatně: countryový duet předělaný dreampopovou ostrovní kapelou. Song je postavený na dvojhlasu a dvojím tempu, což jej dělá poměrně zajímavým, country macho cval rozleptávaný ženskou senzibilitou až do přeněžněle chlapské romance, i když basová linka a přibližující se přechody mají své kouzlo. Rozdíl mezi původním tvarem a předělávkou je „jen“ stylový. Výsledek stejný, barvotiskový.
Na druhou stranu taková Good Day Sunshine se vymkla času, aktuální shoegaze nachází své místo jak mezi ambientním balastem, tak mezi experimentální elektronikou. A protože zmiňovaná reedice není (a nebyla) poslední, můžete desku sehnat i dneska, snadno i vinyl. A pro etymology ještě noticka: název alba je inspirovaný jedním z telefonních skečů komediálního dua The Jerky Boys: „My wife loves that Greek shit. She’ll suck your cock like souvlaki.“ Já jsem to říkal, na mě se nedívejte: postmoderna jako prase. (Nebo jehně.)
vyšlo ve Full Moonu #20
Komentáře