Mnozí Britové viděli ve zjevení této manchesterské čtveřice vymodlenou náhradu za Beatles. Svědčí o tom i fakt, že po jejím rozchodu v roce 1987 neuplynula snad jediná sezóna, v níž by místní tisk nepřisoudil nějaké nadějné kytarové formaci senzacechtivou a také svazující nálepku „noví The Smiths“. Zatímco ale zániku liverpoolské modly želel takřka celý svět, záběr vlivu The Smiths a tím pádem i následného stesku po nich byl přece jenom užší. O to vášnivější oddanost ale vzbuzovali u těch, kterých se jejich písně nejvíce dotýkaly: u citlivých mladých lidí procházejících trýznivým procesem hledání své identity a svého místa ve světě.
Morrisseyho texty se staly součástí životního kréda pro statisíce introvertů, nerdů a sociálně i sexuálně nejistých outsiderů po celém světě, především ale v samotné Británii, protože hudba The Smiths, jejich veřejný profil i způsob vyjadřování byly přeci jen bytostně britské. Všem těm osamělým duším ale jejich skladby zároveň dodávaly naději, pocit, že v tom nejsou sami i určitou hrdost na svůj úděl. Jak píší Karel Veselý s Milošem Hrochem v knize Všechny kočky jsou šedé: „Zatímco z písní Joy Division kane čistá beznaděj a The Cure se s ní složitě smiřují, u The Smiths je smutek objektem fascinace, součástí estetizace utrpení.“
Debutové album skupiny je palčivým, trpce ironickým deníkem mladého muže, kterému vztahy, a to především jejich fyzická podoba, přinášejí jen a... číst dále
Mnozí Britové viděli ve zjevení této manchesterské čtveřice vymodlenou náhradu za Beatles. Svědčí o tom i fakt, že po jejím rozchodu v roce 1987 neuplynula snad jediná sezóna, v níž by místní tisk nepřisoudil nějaké nadějné kytarové formaci senzacechtivou a také svazující nálepku „noví The Smiths“. Zatímco ale zániku liverpoolské modly želel takřka celý svět, záběr vlivu The Smiths a tím pádem i následného stesku po nich byl přece jenom užší. O to vášnivější oddanost ale vzbuzovali u těch, kterých se jejich písně nejvíce dotýkaly: u citlivých mladých lidí procházejících trýznivým procesem hledání své identity a svého místa ve světě.
Morrisseyho texty se staly součástí životního kréda pro statisíce introvertů, nerdů a sociálně i sexuálně nejistých outsiderů po celém světě, především ale v samotné Británii, protože hudba The Smiths, jejich veřejný profil i způsob vyjadřování byly přeci jen bytostně britské. Všem těm osamělým duším ale jejich skladby zároveň dodávaly naději, pocit, že v tom nejsou sami i určitou hrdost na svůj úděl. Jak píší Karel Veselý s Milošem Hrochem v knize Všechny kočky jsou šedé: „Zatímco z písní Joy Division kane čistá beznaděj a The Cure se s ní složitě smiřují, u The Smiths je smutek objektem fascinace, součástí estetizace utrpení.“
Debutové album skupiny je palčivým, trpce ironickým deníkem mladého muže, kterému vztahy, a to především jejich fyzická podoba, přinášejí jen a jen zklamání. První sexuální zážitky vnímá jako nenávratnou ztrátu nevinnosti (Reel Around the Fountain), pokud v něm tělesná láska nevzbuzuje přímo odpor (Miserable Lie, Pretty Girls Make Graves). Nepřehlédnutelné jsou také narážky na zkušenosti homosexuální povahy (Reel Around the Fountain, Still Ill, What Difference Does It Make?), což je téma v Morrisseyho textech časté, přestože sám o své orientaci nikdy otevřeně nemluvil.
Motiv ohrožené nevinnosti se v jiné podobě objevuje také v ukolébavce The Hand That Rocks the Cradle, jedné z prvních písní, kterou spolu Morrissey a Johnny Marr napsali. O jejich přátelství a vzájemném souznění zase pojednává skladba Hand in Glove, vzácný moment, kdy se zpěvák oddává i méně chmurným myšlenkám. Do politických výpadů, které se v pozdějších letech staly trvalou součástí Morrisseyho tématického arzenálu, se zatím příliš nehrne, zato se v některých písních (You've Got Everything Now, This Charming Man) zřetelně odrážejí frustrace ze sociálních bariér, kterým musí neprivilegovaný Angličan čelit v zemi, kde jedním z dědictví imperiálních dob zůstává přísná společenská hierarchie. Celkově introspektivní úhel pohledu narušuje pouze závěrečná skladba Suffer Little Children, která se zaobírá skutečným případem vrahů dětí ze 60. let.
Morrisseyho zjitřená i kontroverzní generační výpověď ale samozřejmě není tím jediným, co z The Smiths udělalo tak výjimečnou kapelu. Ještě je tu Johnny Marr, kytarista, jehož genialita nespočívala, jako u hrdinů předchozích dekád, v rychlých prstech, ale především v mimořádně invenční výstavbě svých partů. Z byrdsovského cinkání rozložených akordů i chytře umístěných beglajtů dokáže vytvořit nesmírně komplexní a poutavé linky (This Charming Man nebo What Difference Does It Make? jsou exemplární případy), k nimž už není třeba cokoliv přidávat. Klávesy hostujícího Paula Carracka ve třech písních jsou velmi decentní, takže nic nepokazí, nicméně Marrovy vyšperkované doprovody by se bez nich s přehledem obešly. K tomu připočtěme neobvyklý způsob, jakým do nich Morrissey nasazuje jednotlivé fráze, často jako by sloku začínal od prostředka. V jeho protahovaném croonerském lkaní je cítit něco z dandyovského ostrovtipu Oscara Wildea i zasmušilého vzdoru Jamese Deana.
Ne, že by album bylo bez chybičky. Miserable Lie mohla být asi kratší, stejně jako poněkud monotónní The Hand That Rocks the Cradle, od lehce misogynního textu písně I Don't Owe You Anything se později Morrissey sám distancoval. Ale tyto drobné vady na kráse nemění nic na tom, že v londýnských studiích vznikl pod dohledem producenta Johna Portera debut, jakých se rodí jen pár za dekádu. Vyzrálý a přitom provokující, originální i sdělný. V době, kdy nová vlna zmutovala do neškodného syntezátorového balastu pro rádia, přišli The Smiths s neoposlouchaným zvukem, který svěžím způsobem rehabilitoval kytary, poučené jak šedesátými lety, tak i post-punkem a s texty, které stálo za to vnímat.
Komentáře