Po sedmi letech sedmá deska. A sedmička by měla být to štastný číslo, že jo.
Hard Times and Nursery Rhymes začíná instrumentálkou Road Zombie. Je dobře zvládnutá, ale to víme už dávno, že SD umí hrát. Spíš je to asi náhled toho, v jakých tónech bude deska pokračovat. Jestli se Mike odchýlil ke country, jako to dělá na svých sólových počinech, nebo jestli se zvuk bude vracet k úplným prapočátkům z devadesátých let, anebo jestli s novým basákem Social Distortion úplně změnili zvuk. Nezměnili. Road Zombie začíná rytmicky, svižně a nasazuje tempo, kterého se dalších deset tracků nedrží. Po ní se rozehraje California a k mikrofonu přilne Mike Ness. Trochu blues v punku, trochu dlouhý, ale taky tak trochu chytlavý. Objeví se tu backvokály. SD se posunuli o dost dál a jiným směrem, ale vlastně to funguje. Baví, textům se dá lehce rozumět a kytarová sóla, která se objevují, nejsou zbytečně zdlouhavá.
Gimme the Sweet and Lowdown na první poslech nezaujala, ale Diamond in the Rough má něco do sebe. Je to zas Nessův hlas; jako by vyprávěl pohádky a ne zpíval o tom, že si neví rady. I s tím textem, i s tím, že je to punk rock, jeho hlas umí uklidňuje a dodává ze sluchátek při nočních cestách domů jistoty, že v pořádku dojedete a všechno bude tak, jak má.
Machine Gun Blues má výborný klip. S příběhem o zločinci Johnu Dillingerovi a skoro čtyři minuty, Bakersfield pak značně zpomalí. Bicí v základním rytmu šest minut a text:
so i walk down that lonely truck... číst dále
Po sedmi letech sedmá deska. A sedmička by měla být to štastný číslo, že jo.
Hard Times and Nursery Rhymes začíná instrumentálkou Road Zombie. Je dobře zvládnutá, ale to víme už dávno, že SD umí hrát. Spíš je to asi náhled toho, v jakých tónech bude deska pokračovat. Jestli se Mike odchýlil ke country, jako to dělá na svých sólových počinech, nebo jestli se zvuk bude vracet k úplným prapočátkům z devadesátých let, anebo jestli s novým basákem Social Distortion úplně změnili zvuk. Nezměnili. Road Zombie začíná rytmicky, svižně a nasazuje tempo, kterého se dalších deset tracků nedrží. Po ní se rozehraje California a k mikrofonu přilne Mike Ness. Trochu blues v punku, trochu dlouhý, ale taky tak trochu chytlavý. Objeví se tu backvokály. SD se posunuli o dost dál a jiným směrem, ale vlastně to funguje. Baví, textům se dá lehce rozumět a kytarová sóla, která se objevují, nejsou zbytečně zdlouhavá.
Gimme the Sweet and Lowdown na první poslech nezaujala, ale Diamond in the Rough má něco do sebe. Je to zas Nessův hlas; jako by vyprávěl pohádky a ne zpíval o tom, že si neví rady. I s tím textem, i s tím, že je to punk rock, jeho hlas umí uklidňuje a dodává ze sluchátek při nočních cestách domů jistoty, že v pořádku dojedete a všechno bude tak, jak má.
Machine Gun Blues má výborný klip. S příběhem o zločinci Johnu Dillingerovi a skoro čtyři minuty, Bakersfield pak značně zpomalí. Bicí v základním rytmu šest minut a text:
so i walk down that lonely truck stop
with my head hanging down low
im trying to figure out
how in the hell i ever got myself into this mess
plynule naváže na hitovky Far Side of Nowhere a Alone and Forsaken. A pak hraje Writing on the Wall, co má u mě spolu se Still Alive největší počet poslechů v ITunes. Can’t Take It With You je snad jedna z nejrychlejších na desce, a to vlastně potvrzuje, že SD celkově zpomalili a písničkám přidali pár vteřin.
Ale sečteno podtrženo je Hard Times and Nursery Rhymes krásná a dobře poslouchatelná deska. Už jen pro ten hlas, který je pořád ten, co kdysi odzpíval Somewhere Between Heaven and Hell a pak i White Light, White Heat, White Trash. A na to se nezapomíná. Je to ten hlas, ale tentokrát mu něco chybí. Možná to tempo, které Social Distortion kdysi dali i do Under My Thumb od Rolling Stones a které si pořád často pouštim v Don’t Drag Me Down.
Hard Times and Nursery Rhymes je krásná deska, ale nejsou to ti Social Distortion. Všechno se mění, já vim, ale asi si zas pustim When the Angels Sing a nechám čtyři minuty Mikea zpívat to, co zpíval v devadesátymšestym. Už zase.
Komentáře