Son Lux - We Are Rising

Jeden měsíc, respektive 28 dní. Není to moc, ale ani málo. Třeba takový Arsenal stihne za osmadvacet dní přijít o tři trofeje, o šest výher a devět hráčů. Já za měsíc nestihnu v podstatě nic. Son Lux stihl nahrát album. Od základů, od píky. Myšlenky, samply, nápady, kolaborace typu skype-svět-hotelové kobky, pak artwork, promo, postprodukce.

Je to s podivem, protože tenhle kluk, který vypadá jako nešťastný účastník konkurzu na Froda Pytlíka, je perfekcionista. Perfekcionista takového rázu, že si v dnešní uspěchané době, kdy se hudební styly vyvíjí a zanikají rychleji než koalice v naší zemi, dal čtyři roky něhy na to, aby uplácal svůj debut. Mezitím stihl udělat hudbu k tolika krátkým filmům a módním přehlídkám a festivalům (nebo nahrát celou klasickou složku alba Hidden These New Puritans s přispěním Pražské filharmonie), že by i Omar Rodriguez záviděl.

At War with Walls and Mazes se urodilo na jaře 2008 a šlo o vynikající desku. Navíc o ní moc lidí neví, takže si můžete nahnat body v soutěži o nejlepší doporučení. Komu jeho debut doporučit? Všem, kteří měli rádi In Rainbows, a jedním dechem: At War with Walls and Mazes nezní jako In Rainbows. Pracuje ale se stejnými náladami, se stejným poměrem rozechvělého a posmutnělého vokálu, umocňujícím symfonii rozlámaného elektra. Sentimentálně, ovšem bez patosu.

Album We Are Rising prodává stejný koncept. Emo vokál, elementy glitche, trip-hopu, electra. Jenže je jiné. Je veselejší, byť primární funkcí je background k rozchodům. Je ideální na jaře i na podzim. K vodě i dešti. Třeba Angličané si ho můžou pouštět celý rok. A abych to udělal ještě srozumitelnější, We Are Rising má tendenci stát se sufjanovským Michiganem pro melancholický elektro plebs. Temnota jde ruku v ruce s promyšlenou, decentní až infantilní symfonickou úpravou, které útočí především v první polovině alba. Tady si Ryan Lott aka Son Lux často hraje s polyrytmikou, kdy nástroje staví na stranu naděje a beaty na stranu beznaděje. Ideální příklad kompromisu/rozporu je slyšitelný v All the Right Things. Pomalý hiphopový beat svádí souboj s květnatým aranžmá, až mu nakonec podlehne. Nebo titulní Rising, která roste každým dalším poslechem. Tohle je nejsilnější deviza alba.

Padne jako ulité, ať už jste smutní nebo veselí. Záleží jen na vás, kterou složku písně, kterou linku budete poslouchat, kam se chcete posunout. Neplní roli efektu, spíš rozbíjí jednolitost nálady, kterou tak můžete velmi snadno interpretovat pokaždé jinak. [...] Album bere dech svou hravostí, ať už jde o až neslyšitelné nuance vibrafonu nebo četné hrátky s doprovodnými vokály.

Stejně jako na debutu završují celou mozaiku texty, po nichž nemusíte pátrat na internetu. Son Lux vypíchne z nevyřčeného dialogu jen nejnutnější frázi a posadí ji na smyčku, která se pomalu zadírá pod kůži. Není to projev neschopnosti, ale důrazu na emoci. Stejný princip jako v reálném životě – taky si nepamatujete debaty o návštěvě ZOO, zato nepříjemné věty ve zlomových okamžicích života jsou nesmrtelné. Fungovalo to skvěle před lety (Tell, Stand, War) a funguje to zas, třeba když se v intimní a dubstepem nasmrádlé Claws stále dokola ptá: „You’ve got your claws in me, don’t you?“ S každým dalším repete je cítíte blíž a blíž.

Son Lux dokázal ustát RPM Challenge, která stála za tímto albem, se ctí. 28 dní znamená jet nadoraz, ale na albu se to neprojevilo. Naopak, povedlo mu se protlačit do desítky songů svůj nepopiratelný um pro klasickou tvorbu. S každým dalším repete jste blíž a blíž.

(Pro Full Moon #13 - zkráceno.)