Sonata Arctica - Stones Grow Her Name

Tony Kakko je zvláštní patron a potměšilý skladatel. Toto je totiž už druhé album Sonata Arctica, které se tváří naprosto tuctově, aby najednou začalo odhazovat své maskování a způsobilo recenzentovi uzly na šedé kůře mozkové. Způsob, jakým Stones Grow Her Name odkrývá své karty a hraje hru dvojí identity, mi totiž připomíná desku Unia. Tu jsem rovněž spíše neochotně rozkousával a nějak jsem nedokázal určit, jestli tam některých ingrediencí je málo nebo moc. Stones Grow Her Name opět začíná dvěma dá se říct zadrženými kousky, typickou střednětempou prohlídkou s „arktickými“ klávesami a rutinní doprovodnou kytarou. I když ve druhé skladbě, pozoruhodně nazvané Shitload O´Money, se blýskne pár poměrně pitoreskních momentů, jako by kašpárek na pár taktů vyletěl z krabičky a zase se vrátil. Počínaje Losing My Insanity se však najednou začne něco dít s atmosférou. Lehký klavírní úvod a potom něco notoricky známého, ale v nové formě. Je to návrat k počátkům? Strukturou skladby snad ano, ale ty detaily, kdy najednou začne Elias Viljanen nenápadně vyšívat a sólo je celé zahrané „both“, tedy bok po boku s Henrikem. A což teprve ten hrubý riff v Somewhere Close to You? Tony je taky agresivnější, zapomeňte na měkké vločky, tady to spíše vypadá, že někomu bouchl kotel. A co ty doprovodné vokály jako odněkud z Asie (ale zase jen tak náznakově) a Henrikovo týrání kláves? I Have a Right, Alone In Heaven a The Day sice tu experimentátorskou notu strhnou do konzervativnějších vod, ale závěr je opravdu šokující. Po Cinderblox jsem zůstal s otevřenou pusou, protože Sonata Arctica sice vystřihla konečně speedmetalovou záležitost, ale kořeněnou banjem, houslemi a Kakkovými protahovanými hláskami, které by ho katapultovaly kamkoliv do Texasu a místo heavy metalu by udělal kariéru v country. Kupodivu to není nevkusné a drží to pohromadě. Sólo na housle zdobí i klidnou Don´t Be Mean, aby se westernová nálada vrátila v úvodu Wildfire part II, která se však rozvine v mnohovrstvou záležitost a vše pokračuje i v mnohem agresivnější a rychlejší Wildfire part III. Tedy úplně stejný scénář jako na Unia, kdy Sonata Arctica v závěru zasypala posluchače motivy, styly, aranžemi, harmoniemi a dalšími vychytávkami. Opravdu jsem si nebyl jistý, zda se ještě do toho závěrečného štěbetání ptáčků nespustí ve stylu Waltari třeba deathmetalový nášup. Nemůžu vám vůbec říct, jak se na Stones Grow Her Name budu dívat za dva měsíce. Třeba mi to všechno zhořkne a ztuctovatí. Ale nyní mě ta deska neskutečně baví, a jestli chcete nějaký rezultát, tak ano – Tonymu se ten pop s metalem (a tady i špetkou country) podařilo opravdu dokonale smontovat.

Vyšlo ve Sparku #5/2012.