Stephen Malkmus & The Jicks - Mirror Traffic

Je zatěžko si stěžovat na instituce, byť ty žijící. Odpouštět je přirozená lidská vlastnost. Ale čeho je někdy moc...znáte to.

Předem je třeba si připustit, že Stephen Malkmus je tradicionál. Když na počátku devadesátých let pomohl stvořit jeden z pilířů indie rocku, byl jeho přístup k věci svěží, a nějakou dobu i nepochopený. Dnes, dvanáct let po rozpadu Pavement je tady se svojí pátou deskou pod hlavičkou The Jicks. Všem je tedy jasné, kdo je tady šéfem. Mirror Traffic produkoval hyperaktivní Beck, ale popravdě, zvuk se od předešlých Stephenových alb příliš neliší. V tomto ohledu jejich spolupráce vyznívá trochu naprázdno. Od Becka by člověk čekal odvážnější přístup k danému materiálu.

Třeba ale nejde s Malkmusem naložit jinak. Mimoděk mě napadá srovnání s Morrisseym. Taky stál v čele kultovní kapely (promiň, Johnny), ale jeho sólová činnost vystoupila ze stínu The Smiths. Malkmus to zkrátka a dobře nedokázal. A rozhodně nemá takový zástup fanatických obdivovatelů, kteří o každém albu prohlašují, že je jeho nejlepší.

Nejde o to, že už jste TO slyšeli. Ani o to, že Malkmus prakticky jinou polohu nemá. Jsou v zásadě dvě možnosti, jak k albu přistupovat: ze strany oddaného fanouška Stephenovy práce je to výborná deska, ačkoli standardní, jak by se chtělo jedním dechem dodat. Pokud ale máte v zásobě emočního vyjadřování alespoň kapku svědomí a neradi lžete sami sobě, natož ostatním, pak se nutně sami sebe ptáte, jestli vás to ještě baví. Že to baví Malkmuse, o tom není pochyb.

Na albu je všechno, co jsem čekal. Hity, charakteristická barva kytar, přiškrcený vokál. Je to ta samá stěna, ale vymalovaná už tolikrát, že přisprostlé vzkazy na stěnách, které jste tam vyryli před deseti lety, už přečíst nejdou. Wachkovi možná sere pes, ale stejně vás to mrzí. Přes to všechno se ale jedná o desku hodnou pozornosti. Je to přece Malkmus – standard, a to je mnohdy mnohem více než usual indie standard, žejo.