Sting toho poslední dobou zkoušel mnoho. Rezignoval na novou autorskou tvorbu a věnoval se popularizaci alžbětinského loutnisty Johna Dowlanda, vzpomínal na The Police i své největší hity, oprašoval zimní a vánoční písně. Teď konečně, po deseti letech, přichází s novým autorským materiálem. Pravda - nenavazuje v něm na své řadové věci, ale přichází s hudbou k muzikálu. Zda jde o chuť objevovat nové polohy, nebo o důsledek tvůrčí krize, nechť si doplní každý sám.
Jako by si po letech vzpomněl na svůj příspěvek na kompilaci námořnických odrhovaček "Rogue's Gallery: Pirate Ballads, Sea Songs and Chanteys" (dvojalbum, kde Sting nazpíval skladby "Blood Red Roses" a "Shallow Brown" a mimo něj se zde objevují třeba Nick Cave, Lou Reed, Bono nebo Jarvis Cocker) a nechal se inspirovat právě anglickým námořnickým folkem. A jako by se bál, že coby hvězda pop music už svých vrcholů dávno dosáhl. Muzikál je tak zase další, nová oblast, v níž nemá smysl srovnávat nové skladby s největšími hity. S tím, co se Stingovi od alba "Brand New Day" napsat nedaří. Nebo nechce.
"The Last Ship" je album písní z muzikálu, jehož světová premiéra je plánovaná v Chicago's Bank Of America Theatre na červen příštího roku. Muzikálu o stavitelích lodí z přímořského města Wallsend. O těžké době, kdy začne jejich řemeslo upadat. O nutnosti postavit se nelehké situaci, nenechat se unášet na vlnách vnějších vlivů, ale vypravit se proti nim. Vzít osud do vlastních rukou a... číst dále
Sting toho poslední dobou zkoušel mnoho. Rezignoval na novou autorskou tvorbu a věnoval se popularizaci alžbětinského loutnisty Johna Dowlanda, vzpomínal na The Police i své největší hity, oprašoval zimní a vánoční písně. Teď konečně, po deseti letech, přichází s novým autorským materiálem. Pravda - nenavazuje v něm na své řadové věci, ale přichází s hudbou k muzikálu. Zda jde o chuť objevovat nové polohy, nebo o důsledek tvůrčí krize, nechť si doplní každý sám.
Jako by si po letech vzpomněl na svůj příspěvek na kompilaci námořnických odrhovaček "Rogue's Gallery: Pirate Ballads, Sea Songs and Chanteys" (dvojalbum, kde Sting nazpíval skladby "Blood Red Roses" a "Shallow Brown" a mimo něj se zde objevují třeba Nick Cave, Lou Reed, Bono nebo Jarvis Cocker) a nechal se inspirovat právě anglickým námořnickým folkem. A jako by se bál, že coby hvězda pop music už svých vrcholů dávno dosáhl. Muzikál je tak zase další, nová oblast, v níž nemá smysl srovnávat nové skladby s největšími hity. S tím, co se Stingovi od alba "Brand New Day" napsat nedaří. Nebo nechce.
"The Last Ship" je album písní z muzikálu, jehož světová premiéra je plánovaná v Chicago's Bank Of America Theatre na červen příštího roku. Muzikálu o stavitelích lodí z přímořského města Wallsend. O těžké době, kdy začne jejich řemeslo upadat. O nutnosti postavit se nelehké situaci, nenechat se unášet na vlnách vnějších vlivů, ale vypravit se proti nim. Vzít osud do vlastních rukou a zhmotnit své sny.
Poklidná, utahaná melancholická nálada písní vychází hodně z anglického folku. A i když se Sting snaží tu a tam dodat jim popovější rámec, tedy to, co od něj jeho fanoušci očekávají (nepochybuji, že se najde dost takových, kteří budou desku chápat jako další Stingovu řadovku a ne hudbu k muzikálu), dostává se někam na pomezí. A tak tu jsou věci, které by klidně mohly být na skutečných řadovkách ("And Yet", "I Love Her But She Loves Someone Else"), ale bohužel nejsou v přesile.
Většina skladeb tu ale pracuje pro divadelní prkna. Třeba hospodská odrhovačka "What Have We Got?" nebo nudná "The Night The Pugilist Learned How To Dance". Skladby, které sice dobře pracují s náladou příběhu a dodávají tu správnou atmosféru, ale jako písničky nudí, zvlášť vedle dvou předchozích zmiňovaných.
Na muzikálech si leckdo vylámal zuby (vzpomeňme třeba Paula Simona). Sting svůj zářez na divadelní prkna ustojí, alespoň dle poslechu CD to tak vypadá. "The Last Ship" sice nepatří k vrcholům jeho hudební tvorby, ale drží pohromadě. A v daném žánru obstojí. Pokud jste od něj očekávali další "Englishman In New York" nebo "Desert Rose", budete zklamaní. Ale podobné očekávání by bylo hodně naivní. I když by bylo fakt pěkné, kdyby tento šedesátník přišel ještě s jednou skutečnou normální řadovkou.
Komentáře