Sunn O))) - Black One

Že hrátky s vazbením kytar nejsou jen o okamžité a krátkodobé fascinaci, dokazují Sunn O))) už drahně let. Na albu „Black One“ si vzali k ruce blackmetalové rekvizity a definitivně stvrdili, že jejich hudba nepadá shůry, ale vzniká důvtipným komponováním.

Stephen O’Malley a Greg Anderson se rádi spojují s experimentálními muzikanty a taky hrdiny svého metalového mládí. A tak na „Black One“ pokouší různé zvuky Oren Ambarchi a v rakvi své party kvílí blackový solitér Malefic (Xasthur). Hudba zmaru se zde snoubí s nesmírnou kreativitou a touhou pokoušet možnosti a odhalovat víc a víc. Smuteční procesí „Báthory Erzsébet“ i okultní „Candlegoat“ (cítíte to popichování typické ikonografie „metalového satanismu“ a zároveň obdiv k němu?) jsou skladbami, v jejichž plíživosti je rovnou dávkou přítomná zlověstnost a přitažlivost. Opakování je zde prostředkem naprostého vtažení posluchače, ovšem zdaleka ne jediným.

Album je jednoznačným důkazem, jak moc se dá postavit na základě kytarových ozvěn a jak obrovské možnosti drone otevírá. Hudba Sunn O))) bezesporu vychází z určité metody, či zvoleného stylu, což ale šmahem bagatelizuje tím, jak nevázaně si počíná. Stěnou zesilovačů se prohání ledový vítr, nebezpečí značící riffy prořezávají mlhu, a když se posluchači podaří oprostit od prvotní fascinace, najde (pořád fascinující) kompozice včetně, pozor narážka, nesmrtelného coveru norských Immortal. Zaženeme-li prvotní mávnutí rukou nad sice šlechtěnou, ale přece jen primitivností nahrávky, budeme čelit promyšlené desce, která prostě nemůže být vydřená, neřku-li vyvzdorovaná.

Sunn O))) se již pokusili o mnohé, počínaje spoluprací s elektroniky Pan Sonic a konče zakomponováním vídeňského sboru Jessiky Kenney do „Monoliths&Dimensions“. Základ byl vždy stejný, dopad mnohem proměnlivější. Na „Black One“ výboje jejich zesilovačů značí výrony samého pekla. O desce, na které netřeba měnit jedinou notu, tak nelze říci křivého slova, následky by byly nedozírné. Nebavíme se o fanoušcích Sunn O))), řeč je o pekle.