Sunshine - Karmageddon

Nepovažuji se za elitáře, který své hudební miláčky automaticky zatratí jakmile tito projeví jakoukoli snahu vymanit se z undergroundového ghetta a zalíbit se širšímu okruhu posluchačů. Pokud je takový vývoj přirozený, nemá pouze komerční motivaci a hlavně přináší zajímavé plody, nesejde na tom, kolik uší a srdcí zasáhne. Ale v případě Sunshine a jejich nečekaně důsledné konverze k indie popu na deskách Dreamer a MGKK Telepathy stojím jednoznačně za staršími nahrávkami. Důvodem není dogmatické opěvování syrovosti, ale skutečnost, že ta „veselejší“ tvář kapely se ukázala být také mnohem tuctovější. Sunshine byli najednou jedněmi z mnoha (alespoň v mezinárodním kontextu) a v prosvětlenějším zvuku také vylézaly na povrch dříve skryté nedostatky: Kayova nijak oslnivá výslovnost se v postpunkovém virválu milosrdně ztrácela, ale v plném osvětlení výrazných melodií a synťákového řádu byla najednou podstatně zranitelnějším místem.

Karmageddon nevrací kapelu před Snílka a řekl bych, že se ani nesnaží dobýt opuštěné kóty zpět. Přinejmenším ale vrací naději, že snad Sunshine na popových útesech neztroskotají a neskončí nakonec v nudné partě našich festivalových „stálic“, které tvořivost vyměnily za přiopilý skákající dav pod pódiem. Je to docela jednoduché: nad Sunshine se opět stahují mračna, tedy ne ve smyslu úpadku, ale návratu temných, znepokojivých vibrací, které na nich kdysi bývaly tak atraktivní. Ruku v ruce s tím jde i výrazná rehabilitace kytarového zvuku. Ten je opět na mnoha místech medúzovitě rozostřený a žahavý, viz třeba vibrující beglajty v Seven Sins, Seven Signs. Na téhle písni (ale i jinde) je také patrné, že ačkoli Suns zůstali melodičtí a formálně přehlední, vzpomněli si, že není nezbytně nutné tlačit libé melodické linky všude.

Ústup od popu zdaleka není radikální, chytlavost v rozumné míře písničkám zůstala, ale fanouškům neučesané, temné minulosti se přeci jen blýská na lepší časy. Občas se dokonce objeví ten původní manický lesk v očích (Poltergeist, Karmageddon), tíživé chmury (NFNY), electrorockové běsnění (We Carry a Third World Briefcase za účasti noisového a hardcorového všudybyla Justina Pearsona) a hitové kousky jako Today (Is Not The Day) nejsou tak ulepené, i když v Crimson Curse Kay přeci jen jihne až příliš.

Anarchie a gotické strašení přelíznuté medovou rtěnkou předchozích dvou alb, to je spojení, díky němuž má hudba Sunshine opět tajemství a šmrnc. Zatím ještě není důvod k jásotu, na to je tu stále příliš znaků provinční snaživosti (včetně té výslovnosti – trvám na tom, že když už se kapela rozhodne nezpívat v mateřštině, měla by mít zvolený jazyk stoprocentně zvládnutý, pokud se jí nepodaří udělat z nouze ctnost jako třeba Björk). Ale Sunshine stále bojují a to je pozitivní. Nakonec jsou na tom při poslechu Karmageddon nejlépe ti, pro které je prvním setkáním s kapelou. Nemusí srovnávat s Necromance ani s MGKK Telepathy a tohle pro mě „docela vydařené“ album jim může v uších znít jako „skvělé“.