Swans - Cop

Je to jako brodit se lepkavým, smrdutým bahnem, případně žhavou lávou. Radikálnost raných Swans se může směle měřit se stejně nekompromisními počátky takových Einstürzende Neubauten nebo Sonic Youth, s nimiž je ostatně pojí příslušnost k neformálnímu hnutí no wave ze začátku osmdesátých let. Jejich druhé album Cop z pohrdání komerčními požadavky neslevilo ani o píď, spíš naopak. Nebohý posluchač je konfrontován s trýznivě rozvleklou lavinou kytarového hluku, v němž navíc kapela potlačila basy, takže monotónní kvílení, škrábání a drnčení kytar Normana Westberga na pozadí neotesaného třískání bicích vyvolává ještě o stupeň nepříjemnější pocity než na debutové desce Filth.

Hypnotickými riffy se prodírá hlas Michaela Giry, který místy připomíná zpomaleného Marka E. Smithe ze skupiny The Fall, ale ve skladbách Why Hide nebo Your Property je jeho deklamace ještě podstatně brutálnější, jakoby vyvěrala z těch nejtemnějších hlubin jeho duše. Zkratkovité texty si s drtivým zvukovým účinkem pěti- až šestiminutových hudebních monolitů v ničem nezadají. Neodbytně se v nich připomíná obraz člověka jako bezmocné bytosti, zotročené průmyslovou mašinérií a redukované na biologický stroj, jehož smyslem bytí je pouze maximální efektivita. Zoufalství a beznaděj takového přežívání jsou v Girově projevu takřka hmatatelné.

K remasterované CD verzi bylo roku 1992 připojeno ještě čtyřpísňové EP Young God vydané samostatně ve stejném roce jako album. Ačkoli je po zvukové stránce přeci jen o něco propracovanější (konkrétně bicí Roliho Mosimanna jsou sejmuté o něco méně syrově), jeho obsah není o nic méně devastující, pokud v některých momentech nejde ve své bestiálnosti ještě dál. Oba sdružené nosiče tvoří logický celek, který kapelu pasuje na jeden z nejhůře stravitelných ale zároveň také nejinspirativnějších spolků své doby. Koncentrovaná temnota a marnost lidské existence, ale zároveň i zuřivá vzpoura proti ní. Mezní zážitek.