Ta Jana z Velké Ohrady - Pod Prahem

Tak často slýchaný vývoj od syrové vyhraněnosti k hladšímu a přístupnějšímu výrazu se Té Jany z Velké Ohrady netýká, u ní to probíhá spíš v opačném gardu. Pod prahem je zatím nejnáročnější a nejméně vstřícné album této skupiny a musím přiznat svou subjektivní barvu - přes všechen respekt k umanuté snaze nepodřizovat se masovému vkusu s tímto směřováním nenacházím moc styčných bodů. Jsou hudebníci, kteří komerčnímu úspěchu nijak nenadbíhají, ale když se tento nějakou shodou okolností dostaví, nevyhání ho ze dveří nějakými naschvály. Ta Jana ale jakoby se takové eventualitě předem aktivně bránila.

Písně na albu Pod prahem se více než dřív stylizují do formy pseudolidových odrhovaček z periférie, což by klidně na nějaký širší ohlas zakládat mohlo (viz případ Radůzy), jenže struktura i aranžmá táhnou skladby nemilosrdně do výlučných alternativních vod a jakoukoliv chytlavost v zárodku eliminují. Instrumentálně je všechno záměrně krkolomné, kostnaté, hranaté, oholené a někdy až těžkopádné. V soundu výrazně ustoupil dříve dominující klavír, větší prostor naopak dostává kontrabas často rozeznívaný smyčcem, fagot a bicí, které možná nejvíc přispívají k nesnadné poživatelnosti této hudební stravy.

Slova pak rovněž nic neulehčují. Jestliže se u mě v hudební rovině většinou nedostavuje žádné vzrušení, platí to i o tom intelektuálním, protože klíč k textům je často až příliš dovedně ukrytý. Samozřejmě může být na vině moje poetická nedozrálost, ale teoretickým uznáním kvality zážitek nevydoluju. On třeba takový Mark E. Smith (uznávám, že jde o příklad z hodně jiného kadlubu) jde v pohrdání potřebami běžného posluchače mnohem dál, ale v jeho případě to na mě z nějakého záhadného důvodu funguje. A tak mi nezbývá než znovu zdůraznit dvě věci: obdiv k tvrdošíjnému postoji Jany Husákové a jejích spoluhráčů a zvýšenou míru předpojatosti v této recenzi.