Take That - Progressed

Šesté studiové album britského boybandu Take That "Progress" přineslo fenomenální úspěch. Nejenže se ho jenom v samotné Británii prodalo přes dva miliony kusů, ale také získalo (zasloužené) pozitivní kritiky. Pětice naservírovala popovou nahrávku natolik inteligentní, že singly z ní odmítala hrát rádia a jediným opravdu úspěšným hitem byl "The Flood". To Take That sice až tak pálit nemohlo (přeci jen jsou právě na turné, na které se prodalo milion lístku za pouhých dvacet čtyři hodin a už teď patří k nejúspěšnějším turné v Británii vůbec), ale i tak se rozhodli, že by nebylo od věci připomenout se novým materiálem. Ten v podobě EP "Progressed" přichází právě v půlce turné "Progress Live" a nutno přiznat, že jde o docela zajímavý přídavek k původní placce.

Těžko říct, zda jde o materiál, který zbyl z nahrávacích frekvencí pro "Progress", nebo zda-li novinky vznikly speciálně pro EP, ale osobně si myslím, že jde o ten první případ. Už jen z toho důvodu, že Robbie Williams se zde skoro neobjeví (kromě úvodní "When We Were Young"). Bylo totiž určitě dobře spočítáno, že s Garym Barlowem v pozadí a Robbiem v popředí mají Take That větší šanci na úspěch. Takže fanoušky Garyho potěším, když napíši, že na "Progressed" si jej užijí dost. On a Mark Owen zde totiž hrají hlavní roli.

Ípíčko otevírá vůbec nejslabší kousek, a to již zmíněný Robbieho příspěvek "When We Were Young". Nevím, proč byla na úvod zvolena právě tahle tuctová balada, ale když se přes ni prokoušete, následuje docela solidní jízda. Ta začíná druhou skladbou "Man", ve které už jde opět o známou electropopovou polohu Take That. Nic převratného, ale jako albová věc funguje. Následuje "Love, Love", která byla zvolena jako singl (plus je spojena s filmem "X-Men: První třída"). A ne náhodou, protože song, který jakoby vypadl z repertoáru Pet Shop Boys, patří na "Progressed" k nejchytlavějším. Se skladbou "The Day the Work Is Done" dochází ke zklidnění a k poněkud zvláštním úvahám směřujícím k dělnické třídě. Nejsem si jistý, zda zrovna Take That jsou ideálním mluvčím tzv. British working class, ale nedokáži si ani představit, že by se nad tím kdokoliv pozastavoval.

Při poslechu "Beautiful" uvažuji nad autorským přínosem producenta Stuarta Price. Ta totiž jakoby z oka vypadla skladbě "Human" od The Killers, kterou Price produkoval. "Beautiful" mi ale přijde povedenější a škoda, že zde hlavní vokál nezpívá Robbie, Gary mi sem moc nesedí. Naopak v baladě "Don't Say Goodbye" si nikoho jiného představit nedokáži. Ze začátku sice ještě připomene Robbieho rudeboxové období a místy trochu "No Regrets", ale jinak nebýt elektroniky, jde o klasickou Garyho baladu, která by se neztratila ani na předchozích deskách (mám na mysli "Beautiful World" a "The Circus").

Zato "Aliens" Howarda Donalda je typická progresovka, a přestože tématicky má asi nejblíž k Robbiemu, hudebně je to čistě Howard (viz "Affirmation" na "Progress"). Poněkud hloupý text ("We are the aliens/God loves the aliens") potvrzuje, že Take That jsou přeci jen pořád víc boyband než manband. Celé to uzavírá Mark Owen s baladou "Wonderful World", ve které přichází na řadu zamyšlení o životě a smrti ("We're running out of time") se závěrečným tikotem hodin.

Čas vypršel a tím se, alespoň prozatím, uzavírá jedna kapitola v historii Take That. Kapitola, ve které se k nim po patnácti letech vrátil Robbie Williams, a také kapitola, ve které se jim podařilo natočit nejlepší album v jejich historii. EP "Progressed" lze mezi jejich nejlepší tvorbu zařadit jen těžko, ale přesto potěší nejednoho fanouška. Co naopak nepotěší, je fakt, že fyzicky lze nové skladby získat pouze v kompletu s původním albem, což k těm, co "Progress" již vlastní, není moc fér.