Talking Heads - Remain in Light

Plynulou vývojovou náváznost, jaká byla vlastní prvním třem deskám Talking Heads, dost radikálně přetnula ta čtvrtá, nazvaná Remain in Light. Ne, že by tu kapela najednou nebyla k poznání, ale její vize i způsob práce prodělaly výraznou změnu a album to v mnoha směrech poznamenalo. Slabší prodeje mohly naznačovat, že jde o úkrok stranou, pokud ne přímo vzad, ovšem okamžitý úspěch u kritiky, dlouhodobě rostoucí kredit u posluchačstva a dlouhý inspirativní stín vržený na následující muzikantské generace potvrdily, že Talking Heads spolu s Brianem Enem, který se už potřetí zhostil role producenta, naopak skokem předběhli dobu.

Nejčastěji se zmiňuje klíčová pozice, jakou mělo Remain in Light v procesu sbližování euroamerického rocku s exotickými hudebními tradicemi, ústícím o sedm let později v instalaci umělé škatulky world music, která pomohla ty množící se rozmanité fúze terminologicky zastřešit. Vliv afrobeatového krále Fely Kutiho je například ve skladbách Born Under Punches nebo The Great Curve neoddiskutovatelný i zcela vědomý. Talking Heads ale při nahrávání, stejně euforickém jako vysilujícím, vstřebávali i další podněty. Vedle funku, jehož semínka v hudbě Talking Heads klíčila od počátku, kapela hbitě zareagovala na další novinku pocházející z černé planety, a sice hip hop. Stopy jeho vlivu můžeme najít v hudbě, ale také ve vokálním projevu Davida Byrnea, který rovněž prošel znatelnou proměnou. Frontman ubral na expresivním pitvoření a soustředil se na výrazovou šíři, vynalézavě kombinuje melodické linky s deklamativními, při nichž se inspiroval jak dikcí prvních rapperů, tak i třeba projevem televizních kazatelů (Once in a Lifetime).

Tvořivě nabuzená skupina nenechala bez povšimnutí ani aktuální výboje v elektronické hudbě a dokonce ani britskou post-punkovou scénu. Závěrečná skladba The Overload záměrně parafrázuje tíživou temnotu Joy Division, což je o to zajímavější, že Talking Heads tuto chmurnou kodu zkomponovali nikoli na základě nahrávek britských kolegů, které do té doby vůbec neznali, ale pouze podle představ, jaké si o nich vytvořili při četbě novinových referencí. Podstatné ale samozřejmě je, že všechny ty inspirační pramínky se slily do naprosto osobitého, podmanivého proudu, oplývajícího novou kvalitou.

Zásadní podíl na tom, že album zní tak odlišně od těch předchozích, měl způsob, jakým kapela nové skladby tvořila. Zatímco do té doby byly čepem, na který se píseň nasazovala, Byrneovy texty, tentokrát se vše odvíjelo od rytmických schémat. To mělo za následek, že album má mnohem repetitivnější charakter, prakticky všechny skladby stojí na jediném akordu a všechno to fantastické a vzrušující, co se v nich odehrává, plyne z polyrytmického hemžení, aranžérské invence, zvukových inovací, ale i vynalézavé práce se sólovými i sborovými vokály (The Great Curve). Díky tomu dokázali Talking Heads i na relativně experimentálním poli vytvořit strhující hity jako jsou Once in a Lifetime, Houses in Motion nebo volněji plynoucí Listening Wind.

David Byrne jde jako vokalista naproti konceptu, disciplinovaně nechává vyniknout rytmický rozměr nahrávky a mnohem víc se zanořuje do celku. Díky tomu znějí Talking Heads kompaktněji, než dřív, což je trochu paradoxní, protože právě nahrávání Remain in Light odhalilo první vážnější třecí plochy v kapele. Zbylí členové se shodují na tom, že Byrne s Enem, kteří měli navíc pávě za sebou práci na dalším novátorském albu My Life in the Bush of Ghosts, se při honbě za svou vizí chovali až příliš autoritářsky. Váznoucí komunikace ale na Remain in Light nezanechala žádnou negativní stopu. Kapela dýchá jako jedno tělo a s ní i hostující muzikanti, mezi nimiž vyniká kytarista Adrian Belew se svým expresivním sólem v The Great Curve a avantgardní trumpetista Jon Hassell, blouznivě povlávající ve skladbě Houses in Motion. A možná to byla právě Byrneova a Enova zatvrzelost, co pomohlo vytvořit přelomové, stejně jako nadčasové a dodnes inspirující dílo, jímž Remain in Light bezpochyby je.