Tara Fuki - Kapka

Violoncello je báječný nástroj. Když se ovšem někdo spolehne jen a jen na něj, hrozí akutní nebezpečí rychlého přejedení. Taková Apycalyptica by mohla vyprávět. Tara Fuki na svém druhém albu ovšem dokazují, že se takovému osudu hodlají velkým obloukem vyhnout. Posun oproti debutu je zřetelný. Obě dámy udělaly velký krok v poznávání možností svých nástrojů a jejich souhry a mocně toho využívají. Tím pádem najdeme na Kapce méně "piosenek", tedy chytlavějších popěvků, zato se mnohem víc pozornosti věnuje rozmanitosti barev, nálad, střídání technik hry a také decentnímu studiovému ošetření v podobě nekonkrétních zvuků, samplů a v písni Oči i elektronického beatu. Hudba je díky tomu ještě introvertnější, náročnější na posluchačovu pozornost a bohatší na postupně se odkrývající detaily a ornamenty.

Hned úvodní Cichy placz ve svém závěru gradujícím do omamného zvukového prostoru ukazuje, jaký pokrok Tara Fuki udělaly v co nejintenzivnějším využití svých možností narozdíl od zmíněných finských metalistů, kteří ke svým smyčcovým jízdám přilepují tu bicí, tu zpěv, ale základ zůstává nudně stejný. Na křehkém vyznění alba se určitě podepsalo i nahrávání v prostorách zámku v Nesovicích. Experimentovalo se taky v jazyce, kromě polštiny se tu objevuje francouzština a čeština, po mém soudu ale řeč našich severních sousedů pasuje k hudbě Tara Fuki nejlépe. Kapka není tak jednoznačně líbivá jako Piosenky do sna, svoje poklady skrývá v jemných zvukových pavučinách, jejichž rozmotávání vyžaduje víc trpělivosti. Přinejmenším je ale díky ní jasné, že v rukou Doroty Bárové a Andrey Kostankiewicz se viloncella hned tak neoposlouchají.

další recenze autora najdete na jeho webu music-koment.webgarden.cz