Tata Bojs - Nanoalbum

Nějaká ta koncepční deska se i na našem trhu čas od času vyskytne, ale aby byla postavená na souvislém příběhu, takový jev už je velmi ojedinělý. Tata bojs si tímhle krokem na sebe upletli velký bič, ale dá se říct, že se jeho ranám dokázali víceméně vyhnout. Aspoň po hudební stránce je Nanoalbum lahůdkové. Omámení elektronikou pominulo, teď už není cílem, nýbrž jedním z prostředků. Kytarám se naopak dostalo podstatně víc prostoru než na obou předchozích albech a místy, jako třeba v nářezovém Boji se ozývají hodně hlasitě. Písně hýří nápady, několikrát (nejvýrazněji v závěrečném Probuzení) do hry vstoupí i smyčce hostujícího Epoque kvartetu.

Potud tedy všechno v nejlepším pořádku. Totéž se ale nedá říct o textech, u zhudebněného příběhu o to podstatnějších. S jejich obsahem nemám problém. Děj je poutavý, rozhodně ne triviální, má nosné myšlenky i zábavné momenty. Ale s formou už je to horší. Naivně přibližné rýmování, obrácené přízvuky a prodlužování krátkých slabik, to není u Tata bojs nic nového. Dílem si na to člověk zvykne, dílem to k hravým, neposedným písničkám dosavadní tvorby tak nějak patřilo. Na Nanoalbu je ale toho formálního klopýtání nějak víc než dřív, jakoby se pánové soustředili hlavně na děj a méně už na jeho slovní dobrušování. Tahá to za uši o to víc, že vážnější tón alba si s takovým naivismem (i kdyby záměrným) moc nerozumí. Neplatí to univerzálně. Například v nádherném refrénu Nového nanopilota je obrácených přízvuků celá hrst a přece to nějakým zázrakem báječně ladí.

Rád bych na tenhle nedostatek zapomněl a vysolil klidně 90%, ale nejde to. Těch textařských neobratností je tu prostě příliš. O to víc ovšem nadchne monstrózní kreace Jiřího Schmitzera v Léčiteli, při kterém naskakuje husí kůže a země se třese.