Taylor Swift - The Tortured Poets Department

V hudebním světě nenajdete jiného umělce, který by každou novou deskou stupňoval a stupňoval svůj vliv a popularitu. Většina jich totiž na vrchol vyskočí s prvním až třetím albem a poté zájem pomalu, ale jistě uvadá. Taylor Swift jde přesně opačným směrem. Její obliba se dostala do takové fáze, že už moc nezáleží na tom, co od ní dostaneme, úspěch je dávno předurčen.

Pensylvánská rodačka totiž přichází již se svou desátou studiovkou (a to nepočítám reedice těch starších) a víc humbuku kolem už snad ani zařídit nešlo. Deska "The Tortured Poets Department" se stala manifestem zlomených srdcí ještě před samotným vydáním. Nyní mají především fanoušci možnost rozklíčovat všechna tajná poselství a narážky - dalo by se říct najít schované oslí uši.

A zde nastává největší problém Oddělení mučených básníků. Abyste dílo dokázali pochopit v celkovém kontextu, musíte být dopodrobna obeznámeni s jejím milostným životem, znát každý její rozhovor (i rozhovory jejích ex), mít v malíčku všechny easter eggy z TikToku a nejlépe nakoukat i nějaké americké filmové klasiky, včetně například dramatu "Kdo se bojí Virginie Woolfové?".

Protože pokud nebudete věnovat čas takové přípravě, z celé novinky vám zbyde jen kolekce repetitivních melodií ověnčených sice krásnými, ale bez předchozího rozboru prázdnými texty. Lyričnost tu vyhrává na plné čáře. Kdyby vše vyšlo knižně jako soubor tragických básní, výsledek by možná aspiroval třeba i na Pulitzerovu cenu - tu autorka ještě doma na poličce nemá. O kvalitu tu ani moc nejde, je to Taylor, dejte jí do ruky nějakou sošku a svět bude spokojen.

O kom vlastně interpretka ve svých básních zpívá? Kuloáry zmiňují především trojici mužských protějšků. Britského herce Joea Alwyna, se kterým se jejich pohádkový příběh po sedmi letech rozpadl na jaře roku 2023. Následoval krátký, ale velmi divoký románek s frontmanem skupiny The 1975 Mattym Healym. Řadu prozatím ukončuje hráč NFL Travis Kelce.

Prvně jmenovaný je alfou a omegou celé hudební novinky. Třiatřicetiletý herec získal pomyslnou hlavní roli už na nahrávce z roku 2019 - "Lover". Tam vystupoval v roli zamilovaného snílka. Nyní se kruh uzavírá a Joe vyfasoval úlohu záporáka. Už název aktuální desky údajně upomíná na soukromou skupinovou konverzaci, kterou si Alwyn se svými kamarády pojmenoval “The Tortured Men Club” (tedy "Klub mučených mužů").

Spousta nových písní slouží jako protikladná odpověď na zmíněnou o pět let starší studiovku. Láska k anglické metropoli se z písně "London Boy" přetavila v dopis na rozloučenou v kousku "So Long London". Souvislosti se dají nelézt i mezi dvojicí "Miss Americana And The Heartbreak Prince" a "Who’s Afraid of Little Old Me?". Ty se zabývají pohledem zákeřné veřejnosti na zpěvaččinu osobu. A prosvícenou "Daylight" zatemňuje pilotní singl "Fortnight".

Pokud chcete pátrat po referencích na lídra The 1975, zamiřte například k titulní skladbě, ve které se Taylor zmiňuje o psacím stroji. Nostalgický nástroj je totiž oblíbenou Mattyho hračkou - alespoň dle jednoho rozhovoru z roku 2019. Ano, i takových konspiračních detailů se fanoušci chytají.

Vedle singlu "Fortnight" s Post Malonem patří k hitovějším položkám především spolupráce s Florence and the Machine "Florida!!!". Na americký stát zpěvačka vzpomíná jako na místo, kam se řada lidí stahuje, aby unikla od svých problémů. Ty je ale po čase stejně dostihnou. Dlouho medializovaný rozchod s Joem Alwynem praskl právě při zastávce "The Eras Tour" v zemi slunečního svitu.

Rychlejší tempo později nasadí produkčně zajímavá "I Can Do It with a Broken Heart". Jde o podobný příběh o tom, že i přes vnitřní bolest šla Swift s absolutním nasazením vystupovat před desítky tisíc svých příznivců. Ale pořád se nelze zbavit pocitu, že čtrnáctinásobná držitelka Grammy by už konečně měla vyměnit dvorního producenta Jacka Antonoffa. Svůj um už totiž vytěžil na maximum a sklouzl k neustálému opakování stejných postupů, což dílu dost podráží nohy.

The Tortured Poets Department: The Anthology

Taylor Swift je megalomanka, o jejíž pracovitosti se nedá pochybovat. Jen dvě hodiny od vydání desky přišla jen tak mimochodem s informací, že celý zmučený projekt koncipovala jako dvojalbum, a proto nám přidává dalších patnáct položek. Toto přilepšení ale zůstalo jednou velkou promarněnou příležitostí. V bleděmodrém totiž dostáváme pořád to stejné. Podobné hudební linky, relativně trefné texty, které problémy řeší zase z jiných úhlů pohledu a... a to je vše. Poslech nabobtná jak přes noc namočená čočka a žádné velké překvapení se již nedostaví. Odvážněji by působilo, kdyby se obě části diametrálně lišily. Ta první mohla zůstat intimní a klidnou zpovědí, ve druhé se umělkyně mohla pustit třeba do klubovějších a elektronických rytmů. Existence dodatku by pak dávala mnohem větší smysl.

Deska "The Tortured Poets Department" je velmi těžko uchopitelná. Pro tvůrkyni představuje velkou osobní hodnotu, porozumět můžeme i její potřebě vměstnat veškeré splíny do jedné tematické sbírky. Swifties ji budou milovat za její upřímnost, velké množství nového materiálu a šanci se v každé skladbě pitvat do poslední noty a hlásky.

Ale také nesmíme zapomínat na fakt, že za značkou Taylor Swift se schovává obří produkční a marketingové vydavatelství a že každý na oko upřímný akt bude zpochybňován kalkulem a vypočítavostí. Nabízí se přirovnání k trestu, jakým trpěl antický král Midas. Všeho, čeho se dotknete, se sice přetaví v nejvzácnější kov na světě, ale profitovat z něj budou především ti druzí, nikoliv samotný proměnitel.