Kam až chceš dosáhnout? Kolik a jak moc toho vlastně chceš prožít? Team Ghost nepřináší na kompilačním albu „We All Shine“ žádnou konkrétní odpověď, přesto dotváří autentický soundtrack k nevšední lidské obyčejnosti, jejíž hodnotu si obvykle uvědomujeme až tehdy, když nám život pomalu protéká mezi prsty. V ozvěnách shoegazingu, s melancholií na špičkách bot.
Tohle ráno určitě znáš, probouzíš se a máš silný pocit, že jsi vlastně vůbec neusnul. Ticho, zvláštní chlad, bloumáš vlastním bytem, jako by byl cizí, dosud neobjevenou planetou. Rozehráváš bizarní sonátu pro ranní kvartet – zpožděný budík, rychlovarná konvice, lžička v šálku s ultrasilnou černou kávou a klíče v zámku. Vidíš? Ta ulice je šedivější, než kdy dřív, zatracená inverze. Nekonečný schody do metra, na eskalátoru se snažíš zprovoznit mozek kroucením hlavy, sem a zase tam. Soupravu stíháš jen tak tak, podle lidí ve vagonu zjišťuješ, že nejsi jediný člověk, který jede a vlastně ještě spí.
Cílová stanice, hlavy v předklonu, rozvážný krok halou polepenou plakáty. Spousta anonymní grafiky, slov a tváří, co většinou jen tupě zírají, mlčí. Zvadlé náměstí, které ruší jen poletující hejna holubů poplašených výkřiky rozjívených dětí, prší. Proč sis asi sakra zapomněl deštník? Tep ulice stává se i tvým (im)pulzem, zrychluješ chůzi a umně uhýbáš pohledem, jen aby si nikomu nemusel pohlédnout do očí. Pár stovek metrů, další schody,... číst dále
Kam až chceš dosáhnout? Kolik a jak moc toho vlastně chceš prožít? Team Ghost nepřináší na kompilačním albu „We All Shine“ žádnou konkrétní odpověď, přesto dotváří autentický soundtrack k nevšední lidské obyčejnosti, jejíž hodnotu si obvykle uvědomujeme až tehdy, když nám život pomalu protéká mezi prsty. V ozvěnách shoegazingu, s melancholií na špičkách bot.
Tohle ráno určitě znáš, probouzíš se a máš silný pocit, že jsi vlastně vůbec neusnul. Ticho, zvláštní chlad, bloumáš vlastním bytem, jako by byl cizí, dosud neobjevenou planetou. Rozehráváš bizarní sonátu pro ranní kvartet – zpožděný budík, rychlovarná konvice, lžička v šálku s ultrasilnou černou kávou a klíče v zámku. Vidíš? Ta ulice je šedivější, než kdy dřív, zatracená inverze. Nekonečný schody do metra, na eskalátoru se snažíš zprovoznit mozek kroucením hlavy, sem a zase tam. Soupravu stíháš jen tak tak, podle lidí ve vagonu zjišťuješ, že nejsi jediný člověk, který jede a vlastně ještě spí.
Cílová stanice, hlavy v předklonu, rozvážný krok halou polepenou plakáty. Spousta anonymní grafiky, slov a tváří, co většinou jen tupě zírají, mlčí. Zvadlé náměstí, které ruší jen poletující hejna holubů poplašených výkřiky rozjívených dětí, prší. Proč sis asi sakra zapomněl deštník? Tep ulice stává se i tvým (im)pulzem, zrychluješ chůzi a umně uhýbáš pohledem, jen aby si nikomu nemusel pohlédnout do očí. Pár stovek metrů, další schody, sestupuješ z vědomého světa dolů do podvědomí potemnělého klubu, obklopuje tě anonymní masa lidí a ty jsi připravený propadnout vlastní hudební individualitě.
A přesně tam, v tenhle moment můžete objevit Team Ghost, klubový odkaz k osmdesátkovým syntezátorům, rozostředné shoegaze kytary, uvěřitelně syrová melancholie. Když jeho mozek Nicolas Fromageau opouštěl v roce 2004 svůj vlastní, tou dobou fanoušky i kritikou nebývale respektovaný projekt M83, v hlavě už prý spřádal plány, kterak navázat obdobnou, jen o řád temnější etapou. Čert ví, proč právě ten název Team Ghost, dost možná parafráze navázané týmové spolupráce s multiinstrumentalistou Christophe Guérinem. Každopádně tohle spojení začalo fungovat takřka okamžitě a už skrze první dvě minialba „You Never Did Anything Wrong to Me“ a „Celebrate What You Can't See“(z nichž je tahle kompilace víceméně složena) oživili hudbu, která svazuje, ale zároveň rozdmýchává touhu po volnosti. Hudbu, ve které se soudobé hudební odkazy mísí s příznačnou minulostí, bez ohledu na trendy či vytyčené žánrové hranice.
Díky tomu můžete na „We All Shine“ propadnout takřka pravověrnému shoegaze, rozostřené emocionalitě („A Glorious Time“), místy oldschoolovým syntezátorovým stopám, cinematickým instrumentálkám (úvodní silná melodie v „Lonely, Lonely, Lonely“) nebo letmým přesahům k post-rockové zvonivosti („High Hopes“). Od zastřené elektroniky, dream popu, přes jemné noisové ruchy až po zvláštní obrazotvornou soundtrackovost. Skladatelsky pestrý mix rytmické i výrazové různorodosti dělá z téhle kompilace nebývale konzistentní odkaz, jehož pointu však nenajdete na desce, ale teprve až sami v sobě, každé ráno při probuzení, každý večer, když usínáte.
Mnohdy žijeme v touze stát se součástí celku a postupně pak zapomínáme na to, že právě naše individualita je tím, co dělá život i svět jedinečným, originálním. Team Ghost jsou poslechově velmi individuální sondou do samého nitra posluchačových pocitů, nálad, avšak díky své potemnělé osobitosti po nikom nevyžadují, aby jim podlehl. Tahle muzika totiž podléhá vám samotným, bez ohledu na jakékoliv další vynucené snahy být alternativní, přístupní, otevření. Prostě ji „jen“ prožijte!
recenzi poskytnul hudební server Aardvark
Komentáře