The Black Keys - El Camino

Název nové desky The Black Keys El Camino se dá rozklíčovat dvěma způsoby. Buď jste znalí amerického motorového průmyslu a dojde vám, že takhle se jmenuje jeden z modelů chevroletu. Mimochodem, auto na obalu není ten chevrolet, ale dodávka, se kterou Dan Auerbach a Patrick Carney na začátku kariéry obráželi jednotlivé koncerty.

Anebo umíte španělsky. Cesta je totiž slovo, které vystihuje posun dvoučlenné party rockerů z amerického Ohia od předposlední nahrávky Brothers (Nonesuch, 2010). A vlastně od všech jejich předchozích alb od roku 2002. Po prvním poslechu může být skalní fanoušek lehce šokován: tytam jsou řízné kytarové riffy, bušení do vykloktaných bubnů, vykřičený zpěv a dutý zvuk studia na pozadí, který vždy prozrazoval, že síla jejich písniček byla, je a bude v živém podání. Tahle deska má totiž mimořádně vysoké produkční kvality, zní na ní spousta nástrojů a hlavně – můžete ji pustit i svojí babičce.

To sice nezní moc jako pochvala, ale změnu je třeba vidět v širších souvislostech. Hlavně v inspiračních. Ze všech jedenácti písniček je totiž každou vteřinou cítit těžká ozvěna padesátých, šedesátých (těch hlavně) a sedmdesátých let minulého století. Blues s prvky rocku už dávno není hlavní hudební dominantou této skvěle fungující dvojky; soul, glam rock, klasický rokenrol, r’n’b. The Beatles, The Clash, Led Zeppelin, The Ramones, The Beach Boys... Je tu prostě všechno, a ne nutně na škodu. Black Keys totiž hned prvním trackem Lonely Boy dokazují, že „vykrádat“ se dá i s citem a znatelnou úctou k předobrazům. Titulní song charakterizuje celé album. Během tří minut se dostane na chytlavý refrén, hrátky s kytarovým hmatníkem a nakonec i nějaké to hrábnutí do strun. Ale ne moc! Přiměřeně, aby se neřeklo, že jsme moc měkký! Pokud nemáte s tímto typem hudby zkušenosti, pravděpodobně se budete k Lonely Boy často vracet – a tak trochu se jejím poslechem nutit k objevení zbytku alba.

Až se odvážíte proniknout i dále, zjistíte, že všechny ostatní songy jsou lepší. Což je pochopitelně relativní. Někomu nemusí vyhovovat už jen základní premisa, že Black Keys nehrají styl muziky, kterému u nich za posledních pět let uvykl. Jenže až se zaposloucháte do naprosto odzbrojující Little Black Submarines, jakési hudební odpovědi Dana Auerbacha na slavnou baladu Stairway to Heaven, padnou všechny pochybnosti – tohle je jasný, naprostý vrchol celého alba. Počáteční zvuk akustické kytary a nesmělého zpěvu vás dovede spolehlivě omámit a následný přechod ve velmi drsné mlácení do strun najednou zní ohromně... logicky. V přímém kontrastu je pak skladba Stop Stop, kterou byste (bez vokálů) mohli pouštět na kdejaké české vesnické tancovačce. Při ní si poprvé uvědomíte, že většina textů jenom prošuměla kolem. Ne snad, že by se Auerbach (v textařské spolupráci s producentem Danger Mousem) snažil o jednoduché rýmovačky a půlku slok zakončoval vlnitým „ooo“, ale album na vás, na posluchače, vlastně neklade žádné nároky. Kromě objevování hudebních motivů z písní jiných interpretů kolem vás jen tak proběhne, pozdraví, ukloní se a zase běží pryč. Může za to právě poměrně jasné producentské vedení? I to je jedna z možností. Trochu zvláštní však je, že to nevadí.

Škoda je, že albu chybí jasná koncepce, dějová linka. Ano, půjčujeme si konkrétní pasáže z klasických songů, ale pokud by se promíchalo pořadí písniček, nic by se nestalo. Není přitom důležité, zda by to výsledku prospělo, jen se tak v posluchači utvrzuje názor, že všechny jsou na stejné kvalitativní úrovni. A ta je pekelně vysoko. Snad jenom úvodní Lonely Boy je jasným kick starterem, kdežto na konec by se namísto Mind Eraser možná lépe hodila kupříkladu lehce melancholická Nova Baby.

Black Keys s albem El Camino objevují úplně nová hudební zákoutí, o kterých se jim v časech jednoduchého hitu Just Got to Be asi ani nesnilo. Je otázkou, zda všech jedenáct songů mezi fanoušky „zlidoví“, nebo zda se vůbec budou pravidelně hrát na koncertech. Inklinace k čistému zvuku cédéčka, který může spoustu lidí v živém, „nekvalitním“ provedení zklamat, je zřejmá. To ovšem nic nezmění na tom, že Black Keys tady zní jako nejlepší současná rocková kapela na světě. Je to moc? Můžeme se hádat.

vyšlo ve Full Moonu #21