The Dillinger Escape Plan - Miss Machine

Mix těžkého a fádního. Intenzivní drtička notových stojanů je schopná mnohých extravagancí, ale tady je přítomná snaha nezastrašit širší metalové publikum. I když... V záchvatu epilepsie se těžko dofoukává kolo, bílí muži umí tančit nejrychleji na světě a dávají prostor dámské volence. Sice vydávali na Relapse a poslední fošnu na Season of Mist, ale hodili by se spíše k Ipecac. Vnitřní sepětí s Pattonem zatím vyvrcholilo společným Irony Is a Dead Scene (2002), ale spojnice přetrvávají, většinou se zavře továrna, a koleje zůstanou.

Dá se předpokládat, že když jsem vyznavač (platonický milovník) Mike Pattona a Ipecac obecně, že jim budu pucovat nohy a lajnovat neexistující souvislosti, prodávané v nesmyslných metaforách? Obsah si žádá styl a ne naopak, chcete se bavit o textech TDEP nebo o tom, kolik znáte miss machine? Jsou přesně tím typem kapely, která bude provokovat všechny černobílé inkvizitory a těch je drtivá většina, všechny, kteří potřebujou mít jasno v tom, kde končí a začíná underground, kde je indie pomezí, co je ještě přípustné, kolik členů může mít fanklub, než se stane masovkou a kapela nenáviděným zaprodancem. Není to únavné? Jestliže vás volby nutí přiklonit se na levou nebo pravou stranu, neznamená to, že tohle je základní a nejdůležitější prizma, i když většina masturbuje levou, nebo pravou. Je sice lehčí vlastní nejistotu a klouzavou existenci zabalit do nahřátých froté jistot a srozumitelných stanovisek, ale takhle věci nefungují, kvalita a morálka jsou dvě různé věci, nejsou jediné. A může každý říct: obstojím jako uzlíček-konglomerát vztahů?

Takže počínaje Miss Machine se leitmotivem kritických náhledů a recenzí stává závěrečná douška předpovídající, že další album bude zlomové. Buď do mainstreamu, nebo zpátky do extrému. The Dillinger Escape Plan jsou pořád někde mezi a hlasy pořád stejně sténají. Není se co divit, jak si zamilovat album s příjemnými skladbami (Setting Fire to Sleeping Giants) a démonickými veletoči (The Perfect Design)?