The National - High Violet

High Violet úspěšně završuje infiltraci The National mezi největší indie hvězdy své doby započatou předchozími dvěma alby. Našli se v neurčitě vymezené škatulce kapel, které rozvíjejí odkaz temně romantických odnoží postpunku se zřetelným otiskem atmosféry otevřené americké krajiny. Zasmušilá melancholie, podzimní nálady ale i vnitřní napětí, to jsou atributy, které jim zajišťují místo mezi podobnými srdcerváči jako jsou Arcade Fire nebo Shearwater, ovšem ne někde v zaměnitelném houfu, ale na samém čele, s vlastní tváří a vlastním originálním způsobem přenosu emocí.

Na písních kapely je pozoruhodná jakási zdrženlivost. Především ve zpěvu Matta Berningera, jehož tlumená expresivita je nakonec tím, co vábí víc, než nějaké výbuchy vášní, ale i ve způsobu aranžování. Žádný z nástrojů nechce vyčnívat. Početné smyčcové a dechové party se natolik přizpůsobují vláčnému toku hudby, že je často ani nevnímáme, a něco podobného se dá říct i o práci bratří Dessnerů, ať už jde o kytary nebo klávesy. V obou případech se nesnaží stát v centru zájmu, neupozorňují na sebe, soustředí se na nenápadnu ale účinnou zvukomalbu, která jen místy (Terrible Love, Afraid of Everyone, Bloodbuzz Ohio) vyvře do hutnějších sonických záchvěvů.

Všechno je ve službách písničky a její nálady. Ta je sice prakticky neměnná a ani tempa nevykazují velkou variabilitu, ale nosné melodické nápady a naléhavost jejich provedení dělají z domnělého handicapu spíš přednost. Ponořením se do sychravé atmosféry alba neztrácíme přehled o dění v jednotlivých skladbách, naopak se čím dál víc zaostřuje naše citlivost pro jejich nuance. Opakovaný poslech je nutností, teprve pak můžeme z písní, které k sobě tak těsně přiléhají, vytvořit mapu, na níž neustále přibývá atraktivních, k návratu vybízejících míst. K singlovým vějičkám Anyone's Ghost a Bloodbuzz Ohio pak můžeme přidávat zdánlivě nenápadnější Terrible Love, Sorrow, Lemonworld, Runaway nebo očistný závěr v podobě písní England a Vanderlyle Crybaby Geeks.

The National sice definitivně vkročili do světa velkých hal a headlinerských časů na fesťácích, ale jejich důvěryhodnost zatím zůstává bez poskvrnky. Osobitý sound, který po léta šlechtili, dozrál do podoby srozumitelné komukoliv s elementárním smyslem pro smutnokrásno. Jeho široká sdělnost začleňuje kapelu do hlavního rockového proudu, ale zatím jí není souzeno převalovat se tam jako přežraný sumec. Pořád ještě sebou mrská jako skromná ale činorodá rybka.