"Hvězdoplavec" Tim Buckley už se dávno ztratil za obzorem obecně přijatelných hudebních forem a stal se z něho bludný meteor, který se ničím nenechá svazovat. Slůvka folk, jazz nebo rock mají na albu Starsailor význam už jen jako reliktní záření někdejších východisek, které kučeravý bard tvrdošíjně modeluje ke svému obrazu. Je víc hudebním impresionistou než písničkářem, vyjádření jeho emocí už nelimitují formální konvence, ale pouze fyzikální zákony, a i s těmi svým hlasem svádí ustavičný boj. S trochou nadsázky se dá říct, že dělá s folkovou písničkou podobné (a snad ještě odvážnější) experimenty jako Captain Beefheart s tou bluesovou.
Na dobré polovině alba se konkrétnější rytmická struktura rozmazává do svobodného střetávání kytary nepostradatelného Lee Underwooda s basou a perkusemi, frejazzový nádech tomu občas dodá trubka, křídlovka nebo saxofon, v písni Come Here Woman se o další dramatickou vrstvu postarají varhany. Titulní skladba Starsailor je přízračným blouzněním, které by skvěle zapadlo do strašidelného soundtracku Twin Peaks: Fire Walk with Me, ještě odpoutanější je následující Healing Festival. Tady i jinde (Monterey, Down by the Borderline) podrobuje Buckley svůj hlas těm nejkrkolomnějším testům odolnosti, ohýbá ho, hněte a škrtí tak, že se stává dalším nástrojem s netušenými možnostmi.
Jsou tu ale i místa, z nichž je cesta k nepřipravenému posluchači méně trnitá. Ve druhé půli Jungle Fire se přihlásí... číst dále
"Hvězdoplavec" Tim Buckley už se dávno ztratil za obzorem obecně přijatelných hudebních forem a stal se z něho bludný meteor, který se ničím nenechá svazovat. Slůvka folk, jazz nebo rock mají na albu Starsailor význam už jen jako reliktní záření někdejších východisek, které kučeravý bard tvrdošíjně modeluje ke svému obrazu. Je víc hudebním impresionistou než písničkářem, vyjádření jeho emocí už nelimitují formální konvence, ale pouze fyzikální zákony, a i s těmi svým hlasem svádí ustavičný boj. S trochou nadsázky se dá říct, že dělá s folkovou písničkou podobné (a snad ještě odvážnější) experimenty jako Captain Beefheart s tou bluesovou.
Na dobré polovině alba se konkrétnější rytmická struktura rozmazává do svobodného střetávání kytary nepostradatelného Lee Underwooda s basou a perkusemi, frejazzový nádech tomu občas dodá trubka, křídlovka nebo saxofon, v písni Come Here Woman se o další dramatickou vrstvu postarají varhany. Titulní skladba Starsailor je přízračným blouzněním, které by skvěle zapadlo do strašidelného soundtracku Twin Peaks: Fire Walk with Me, ještě odpoutanější je následující Healing Festival. Tady i jinde (Monterey, Down by the Borderline) podrobuje Buckley svůj hlas těm nejkrkolomnějším testům odolnosti, ohýbá ho, hněte a škrtí tak, že se stává dalším nástrojem s netušenými možnostmi.
Jsou tu ale i místa, z nichž je cesta k nepřipravenému posluchači méně trnitá. Ve druhé půli Jungle Fire se přihlásí hybný jazzrockový groove, podobně rozhýbá Underwoodova kytara píseň Monterey. Rozmarná Moulin Rouge, z větší části odzpívaná francouzsky, je asi vůbec nejpřístupnější a má nejblíže k písničkářovým folkrockovým začátkům. Největší poklad se ale skrývá přesně v polovině nahrávky: nejslavnější a nejpřebíranější Buckleyho skladba Song to the Siren, omamná tišina uprostřed abstraktních vírů. Díky Buckleyho trýznivě odevzdanému zpěvu a naechované kytaře mihotající se jako slunce na vlnách dostává ale i ona neobyčejnou a zcela nemainstreamovou auru. Proto i když se tváří, že je z jiného těsta, než většina alba, hloubkou prožitku s ním jede na stejné vlně a nevyčnívá, není účelovým hitem, který má prodávat. Ani Starsailor tak není albem jedné písně, ale ohňostrojem nezkrotné hudební fantazie, v jehož středu je místo i pro jednu nádhernou, srdceryvnou modlitbu.
Komentáře