Tim Hecker - Love Streams

Tim Hecker je známý jako architekt vzdušných hlukových abstrakcí – dekonstruovaných melancholií s piány utopenými v reverbech a smyčkách zpětných vazeb. Pocit z jeho hudby dobře vystihuje přebal minulého alba Virgins – v prázdném kostele visí ve vzduchu „duch“ v bílém prostěradle, který ze všeho nejvíc připomíná ikonickou fotku vězně v plášti, mučeného americkými vojáky v Abu Ghraib. Heckerova hudba zní jako meditace nad přízračnou krajinou postindustriálních městských pustin, geopolitického chaosu a šmírování drony – je to hudba světa, který se proměnil v hluk. A Love Streams je album, které z tohoto podloží vyrůstá, ale také jej přesahuje a v hluku a chaosu hledá lásku.

Transcendentální rozměr měl v Heckerově hudbě vždy klíčové místo, též jeho koncerty mají parametry duchovních zážitků. Proto je na místě i následující obraz: když se ve skladbách jako Music of the Air nebo Violet Monumental z krystalické čistoty syntezátorových ploch vynořují kaskádovité roje andělských hlasů, dostaví se úlevný pocit, jako když konečně vystoupáte nad toxické mraky, které pod vámi rozkvetou v proudech světla, které stoupají vzhůru, obklopují vás a prostupují vámi a zevnitř očišťují od nánosů špíny. V abstraktních výšinách se Heckerovi daří překonat bezútěšnost světa dole a navodit pocit splynutí v průzračně čisté (byť pořád chladné) extázi.

Love Streams má léčivé účinky. Je to druh mystiky, který má ale ze všeho nejdál k „léčivým“ new age cédéčkům se zářivými vodopády a delfíny na přebalu: je nekompromisně sekulární. Realita je nevyhnutelná, takže Love Streams z oblaků znovu padá do špíny světa, do melancholického šumu mechanických zpětných vazeb (Live Leak Instrumental). Čistota hlasů je v druhé půlce alba stále víc korumpována hlukem a distorzemi (Castrati Stack), takže hlasy zní smutně, už spíš jako žalozpěv a meditace nad zánikem. To je poloha, ze které album vyrůstá a do které se nakonec v písních jako Collapse Sonata a Black Phase opět naplno vnoří. Nicméně zarputilost, se kterou se Heckerovi setrvale daří v nihilismu hledat naději, je obdivuhodná.

Recenze vyšla v časopise Full Moon #60.