Tinariwen - Aman Iman

Pouštní samum, který zvířili tuarežští partyzáni na hudební scéně, neutichá. Se stejnou razancí jako na o dva roky starším, průlomovém albu Amassakoul, ženou svoje vášnivě bolavé zpovědi před hlavněmi elektrických kytar a výsledek je stejně omamný. Jako producent jim byl tentokrát k ruce opět Justin Adams, jeden z těch, kdo je objevil pro svět, a podle očekávání jim to společně náramně klape. Nic zásadně nového se v soundu kapely neobjevuje, ale podstata jejího kouzla stejně neleží v nějakých formálních vymyšlenostech, nýbrž v opravdovosti prožitku, stejně jako u jejích amerických bluesových příbuzných.

Na desce Aman Iman se opět autorsky i interpretačně spolupodílel Mohammed Ag Itlale zvaný kvůli svému vzhledu Japonais, který v barvách Tinariwen působí nárazově coby jakýsi stálý host, většinovým autorem je ovšem stále vedoucí souboru Ibrahim Ag Alhabib. Poměrně často se při výběru repertoáru sahalo do minulosti. Písně složené v 80. a 90. letech tak podávají přímé svědectví o nelehkých osudech muzikantů a především celého národa Tuaregů. Vypovídají o tíživém životě v exilu a stesku po domově(Cler Achel, Imidiwan Winakalin, Assouf), boji za svobodu (Soixante Trois, příznačně nejenergičtější Tamatant Tilay), ale vyznávají se i z lásky k poušti jako v závěrečné Izarharh Tenere. Po ukončení kmenových svárů a sjednocení Tuaregů volá největší melodická perla alba Matadjem Yinmixan, která se objevila už na The Radio Tisdas Sessions, ale i podobně chytlavá Toumast.

V hudbě Tinariwen vedou neustálý svár nezlomný vzdor s beznadějí, hrdost s nostalgicky zvlhlým zrakem hledícím k prašnému obzoru. Vcítit se do těch extrémních zkušeností, které vkládají Tinariwen do svých písní, není pro našince snadné, spíš rovnou nemožné. Ale možná právě proto je jejich muzika tak přitažlivá. Dívat se na dobrodružný film je vzrušující a bezpečné, tím spíš když je natočený podle skutečných událostí. Ale nemusíme se za svůj pohodlný voyerismus stydět, tady jde přece hlavně o hudbu jako univerzální jazyk. Tinariwen jí nedělají proto, aby poučovali, ale protože musí, stejně jako musí dýchat. A to je z ní sakra cítit.