Tinariwen - Amassakoul

Jestliže bylo album The Radio Tisdas Sessions ještě trochu nesmělým oťukáváním Tinariwen se světem "velkého" šoubizu, Amassakoul už je představuje jako sebevědomé, energické nositele netušených hudebních impulzů, v doposud málo probádané krajině mezi bluesovými dumkami Ali Farky Tourého a rytmickým třeštěním Maghrebu. Po pouštním blues teď nastupuje pouštní rock'n'roll.

Změny v sestavě sice omezily počet kytaristů, tenhle pro kapelu naprosto klíčový nástroj, ne-li přímo erb, však naopak na druhé desce zvukově zmohutněl a zdynamičtěl. I basové linky a perkusivní doprovod mají mnohem větší grády, takže řeči o znovuoživování ducha původního stonesovského blues'n'rollu nejsou vůbec plané. Nejpádnějším důkazem může být položka číslo 2, řízně rozjetá Oualahila Ar Tesninam, ale strhujícími rytmickými mantrami oplývají i Amassakoul 'N' Ténéré, Chet Boghassa, Amidinin nebo Aldhechen Manin.

Znatelný krok kupředu je znát i v produkci: čistší, průraznější sound jsem už zmínil, ale větší pozornost byla tentokrát věnována i struktuře alba jako takového. Hybnější písně se vhodně střídají s táhlejšími lamentacemi a nechybí ani drobná osvěžující vybočení v podobě náběhu na rap ve skladbě Arawan nebo závěrečné meditace Assoul. V textech se opět s odzbrojující přímočarostí i nehledaně poetickou nostalgií odrážejí drsné životní zkušenosti hudebníků i celého národa Tuaregů, jejichž mluvčími se Tinariwen pro mnoho lidí stali.

Z větší části se Amassakoul natáčelo v malijské metropoli Bamaku a profesionálnější přístup je na první poslech patrný. Bezprostřední prožitek a syrovost hudby Tinariwen se v něm ale neztratily, naopak. Popínavé šlahouny jejich melodií a rytmů teď posluchače ovíjejí s ještě větší rozhodností. Tohle album je naprostá saharská klasika.