Tinariwen - Imidiwan

Mohlo by se zdát, že alba Tinariwen jsou si podobná jako písečná duna duně. K zahnání toho pocitu ale postačí uvědomit si dvě věci: že v jejich písních jde v první řadě o opravdovost a feeling (říkáme jim přece blues), a že exotická hudba vyžaduje přece jen větší pozornost a soustředění k rozeznávání nuancí, než hudba důvěrně známá, která nás denodenně obklopuje. Imidiwan se na první poslech skutečně od svých dvou předchůdců výrazně neodlišuje, ale jak se jejím obsahem provrtávám hloub a dál, zjišťuju, že není o nic horší, než Amassakoul nebo Aman Iman a vykazuje i určité drobné posuny.

Tinariwen stále rafinovaněji pracují s dynamikou, a po této stránce, i z hlediska proměnlivosti nálad, je toto zřejmě jejich nejbarevnější album. Přitom nedochází k žádným úlitbám západním popovým schématům, syrová autenticita zůstává hlavní zbraní kapely, a nebude to jen tím, že na post producenta se vrátil Jean-Paul Romann, který s Tinariwen připravoval jejich první, nejméně učesanou desku The Radio Tisdas Sessions. Na mnoha místech je patrná snaha překračovat zavedené zvyklosti a dolovat z kytar dosud nevyzkoušené triky a zvuky (důrazná Tenhert s překotně odříkávanými slokami, akustická ale svižná Kel Tamashek, Ere Tasfata Adounia, která se v půlce zlomí z hymnické velebnosti do tanečního kvapíku).

I obvyklá závažná témata písní (válka, národní hrdost, stesk po lepších časech, tuarežská sounáležitost, drsné živobytí v poušti) vyvažuje třeba odpichová Lulla, která je jednoduše o ženských, nebo Intitlayaghen, zpěvný a pokojný výřez ze svátečních chvilek nomádského života. Protipólem pak může být bolestně niterný žalozpěv za promarněným mládím Tamodjerazt Assis, jímž na album přispěl tradiční externí člen kapely zvaný "Japonais". Mění se citová rozpoložení, mění se rytmy, melodie (opět se mimořádně urodilo - za všechny třeba Imazegh N Adagh) i kytarové ornamenty, zůstává naprostá důvěryhodnost a magická přitažlivost. Do třetice bezchybný skvost.