Tindersticks - Waiting for the Moon

Tindersticks se pokorně vracejí ke zvuku svých prvních desek. Zatímco Simple Pleasures a Can Our Love... se vydaly cestou zeštíhlení aranžmá a větší intimity, tady kapela znovu uplatňuje bohatší instrumentaci se spoustou aranžérských vychytávek a ozdůbek. Vznosné smyčcové klenby, dechové nájezdy, cinkání, šelestění, jemné kytarové výšivky i hlukové disonance, zkrátka všechno to, čím uhranuli už ve svých začátcích.

Nahrávka je zvukově mnohem pestřejší než oba jmenovaní předchůdci, kteří sice zachovávali pro kapelu typické šerosvitné nálady, ale chvílemi skoro uspávali. Tady máme zase zlověstnou smyčcovou gradaci v Say Goodbye to the City, velvetovsky rozvrzanou etudu 4.48 Psychosis nebo country cajdáček Just a Dog. Nejlepším možným způsobem navázali Tindersticks i na svojí tradici duetů v nádherné Sometimes It Hurts, kde si se Stuartem Staplesem skvěle padla do noty talentovaná mexicko-kanadská písničkářka Lhasa de Sela, jejíž kariéra se bohužel v roce 2010 předčasně uzavřela.

Pěveckou stránkou se Waiting for the Moon vůbec vymyká: hlavním vokalistou samozřejmě zůstal Staples, překvapivě velký prostor ale dostal i Dickon Hinchliffe, tvůrce oněch charakteristických orchestrálních partů. Jeho zpěv je snadno rozpoznatelný, protože postrádá to typické Staplesovo rozjitřené vibrato, jinak se ale od stylu svého kolegy nijak výrazně nevzdaluje. Jen samotní muzikanti asi ví nakolik tahle frontmanská dělba práce odráží budoucí rozkmotření obou protagonistů a Hinchliffeův odchod.

Že by v kapele něco skřípalo ovšem z téhle filigránsky propracované kolekce výborně napsaných písní není poznat. Tidersticks si tu po krátké odmlce opět začali hrát aniž by jim (naštěstí) zmizel z tváří zasmušilý výraz pijáků absintu.