Tomáš Vtípil - Do Not Eat – Throw Away

Tomáš Vtípil se pohybuje na hudební scéně už nějaký ten rok. Bez map, instrukcí a stahující smyčky jasně daných pravidel spotřební sféry. Svérázně, jistě a zatraceně kreativně. Podle srdce, chuti a touhy poznávat. S nadšením a sebevražednou otevřeností. Mimo formálnost žánrových škatulek, bez předsudků vůči použitým nástrojům, bez tolik rozšířené cesty kompromisů mezi ideou a výsledkem - naplno, na hraně a pro jedinečnost okamžiku.

Živě pro koncerty je tahle cesta samozřejmost. Nebo by alespoň měla být. Ale Tomáš Vtípil tuto vizi chtěl dostat i na album. Což už samo o sobě je dlouhý a těžký proces. Nemilosrdné likvidace všeho nehodícho se jsou samozřejmostí. Oživování betonu zatracenou noční dřinou i darem shora. Finanční propadák zajištěný. Vrytí do mozků nevyhnutelné.

Vinyl Do Not Eat – Throw Away tím vším nasákl a vzniklo opravdu originální zvukové dílo. Nekompromisní, nemilosrdné a nehasnoucí.

Tomáš Vtípil žil a albem Do Not Eat – Throw Away mnoho měsíců, během kterých souběžně pracoval na materiálu pro desku DG 307, na společném projektu Pavla Zajíčka a Moniky Načevy, na hudbě pro film Pouta či na albu svého domovského pouličně živelného URBANDu. Vždy trochu jiný směr, nástroje a myšlenky. Ale jednotící sound a atmosféra. To je věc, která je zcela zásadní pro Tomášovu tvorbu.

Takže, nečekejte žádnou vstupní bránu do světa elektronických zázraků s uvítacím výborem a vysvětlivkami. Do alba je třeba vstoupit. Neozbrojen. Odevzdán. Jako do volné krajiny. Motivy se objevují postupně a vyplouvají na povrch přirozeně, nabalují se dle odvíjející se linie. Film, kde okýnko za okýnkem dává větší smysl celku. Nikam se nespěchá. Tikot, kvílení prostoru, lámající se zvuky, neidentifikovatelné údery. Tomáš využívá reálných zvuků, elektroniky, akustických nástrojů, frekvenčních tónů a přirozených slov bez předsudků. Vše ohýbá a láme, časuje, spojuje a nechává souznít v pevném tvaru.

Do Not Eat – Throw Away je velkou koláží, která je vedena pevnou rukou jasně uvažjícího člověka se smyslem pro řád a kde každý jednotlivý okamžik může při rozdílném rozpoložení posluchače vyvolávat naprosto rozdílné představy. Občas Tomáš Vtípil podá ruku, ukáže záchytný bod, pevně uchytí konstrukci k zemi. A jakmile se držíte alespoň jednou rukou či stojíte na jedné noze, pustí na Vás hlukovou bouři smrtelné intezity nebo vše zahalí do neproniknutelné mlhy desítek zvukových vrstev, které vytváří takřka ticho. A jistoty jsou pryč.

A ve všem tom prostoru občas zazní text. Ale nečekejte báseň u níž se chytíte verše, tempa. Slova jsou přirozeně šeptána, chrlena a občas z nich brní a občas hryžou. Nehýčkají a nehladí.

Těžce se o tom píše. Buď propadnete do tohoto prostoru, nebo zůstanete na pevné zemi. Nic mezi není. Silné album. Nekompromisní.